Prosinec 2012


Jen do toho.

7. prosince 2012 v 22:27 | Anetisko |  Hluboko v mých citech
Třesu se .... Nenávidím tu iluzi, co si říká láska ...
Moje pobledlá tvář na sebe hledí do zrcadla. Nepoznává se.
Možná to je těma splihlýma vlasama, co lemují můj obličej... Možná tou cigaretou v ruce, nebo těma kilama, co neshody srdce s mozkem odnesly .. Vystouplé kosti, které přinesl stres. Objímám umyvadlo. V té záplavě žaludečních šťáv, tam, někde tam, je zbytek mé sebeúcty, který teď pomalu ale jistě odplouvá do kanalizace vstříc myslím dost podobnému osudu který potkal by ho u mne.

Třesu se. Jsem u mámy.. Svýma podlitýma očima mžourám na tu osobu, která se mi mermomocí snaží pomoct. Schoulím se do jejího náručí, víčka jsou těžká, padají mi přes oči, jsou vysílené pláčem.

Třesu se.. Probírám se. Jsem na zemi. Tentokrát zvracím do záchodu. Cítím, že pravda, kterou jsem právě připustila k tělu dokáže zmasakrovat i ty nejkrásnější sny. Mám mokré vlasy, svou vyhublou rukou pátrám po krabičce cigaret. Zapálím ji, ale v zápětí ji topím v záplavě svého oběda skládajícího se z třasu, kávy a cigarety.

Bojím se. Jsem ve svém bytě. Schoulená v klubíčku, vidím, jak mi před očima utíká čas. Jak si sprostě vzal vše, co moje duše považovala za vlastní. Pod nohama mi zmizela půda, protože i ta pro mě byla jistotou, která neexistuje.
Přejedu si prstem po modřině na předloktí. Stisknu ji. Bolí to. Kolem mnoha jizev se stkví jedna, která má tvar . Má tvar iluze.


Ječím. Křičím. Mlátím do zdi. Spadla jsem na zem. Plazím se, chci aby jste viděli tu bolest. Hlavně TY.
Na zemi se mi zvedne žaludek. Svým krvácejícím zápěstím si otřu zbytek žaludečních šťáv ze rtů, plazím se do kuchyně. Seberu sílu. Odvahu. Je noc. Píšu sms.

Ječím. Křičím. Mlátím do zdi. Prudce vytáhnu ze šuplíku ostrý kuchyňský nůž. Vytáčím číslo.

,,Volaný je momentálně nedostupný…"

Ječím. Křičím. Obracím nůž proti sobě. Proti svému břichu a srdci. Jak moc silný je asi pud sebezáchovy?
Nenávidím. Nenávidím. Už nechci ty obrazy vidět před očima!

Pevně stisknu víčka, zatnu dech. Vrazím do sebe nůž, ječím, ztichnu.
Vytáhnu ho, chce se mi zvracet, všude je krev. Upustím nůž na zem. Sesypu se na zem. Praštím se hlavou o kuchyňskou linku. Chci ječet o pomoc. Slyším křik a bouchání na dveře. Mhouřím oči. Krev je všude po mém těle. Už stéká z mých křivek na zem. Slyším bouchání na dveře.. ,,To se vrací má sebeúcta?" prolítne mi hlavou …
Poslední myšlenka …..

(Pozn. autora: Nesuďte mě :))) )