Leden 2013


Kapitola 6

26. ledna 2013 v 23:05 | Anetisko |  Oběti vlastního teroru
,,Adame, já už nevím, co mám dělat.." vzlykala jsem mu tiše do telefonu, seděla na vaně v mokré noční košili a do vody mi odkapávala krev ze zápěstí.
,,Alinko, co se děje??" zněl vystrašený hlas z telefonu.
,,Nevím,.. Pohádali jsme se.. Nemůžu to vydržet .. Pořád jenom samé Bude líp, bude líp .. Ale co teď? Mám jen žít v myšlence, že bude líp? Kvůli němu? Má mě táhnout sebou na dno?!"
Ticho.
,,Adame… Já jsem si ublížila, nepřestává to krvácet.." říkám poměrně malátně.
,,Cože?!?! Okamžitě to něčím zavaž a utáhni!!" … ,,Já.. Myslím, že už nemůžu…"
,,Dane.." křičela jsem. ,,Dane…" ale on spal …
Omdlela jsem. A myslím, že jsem spadla do vany.
Nevím, jak dlouho jsem v té vaně ležela. Jen vím, že pak někdo začal hrozně hlasitě bouchat na dveře od bytu a prudce zvonil na zvonek.
Pak se rozlítly dveře. Byly rozmazané. Pak jsem se probrala.
Stál přede mnou Adam i Dan ..
Adam ke mně okamžitě přilítl, zvedl mě z vody…. Vzal utěrku, roztrhl, zavázal mi zápěstí.
Dan se přiblížil ke mně, chytil mě za ruku. ,,Co tě to napadlo, lásko?!" Zadívala jsem se na Adama. ,,Zavolám sanitku." ,,Ne, to pro- ne.." ,,Nevolej .. Dali by jí na psychiatrii a bůh ví, co by se dělo dál," slyšela jsem, jak říká Dan. ,,Já jí pomůžu .. Že, lásko? Že to spolu zvládneme?" Adam se na něho zadíval zvláštním smutným pohledem.
,,Možná.. Jsem jen moc unavená.." řekla jsem a zavíraly se mi oči.
,,Hlavně teď neusínej.." řekl mi Dan.
Snažili se mě postavit, dobré, došli jsme až do ložnice, položili mě na postel.
Dan seděl pevně přitisknutý ke mně a držel mě za ruku.
Adam mu podal ruku. ,, Já jsem Adam" ,,Dan," řekl Dan a stisknutím ruky mu dal najevo, že je tu navíc.
,,Tak .. Promiňte.. Já už půjdu… Mějte se .. Hezky…"
,,Počkej .." řekla jsem mu.
Zastavil se. ,,Děkuju.." řekla jsem a myslím, že v tom momentě jsem usnula.

Kapitola 5

26. ledna 2013 v 23:04 | Anetisko |  Oběti vlastního teroru
Ležela jsem vedle něj. Dívala se na něho. ,,Poslyš.. Líbí se Ti i jiné holky?" Chvíli na mě hleděl.. ,,No.. Neříkám, že se po nich nepodívám … Ale miluju Tebe." Hrklo ve mně.
,,A představoval sis to s jinou?" ,,Poslyš, to je výslech, nebo co?!" ,,Takže jo! To Ti nestačím?! Já tu musím vydržet týdny bez Tebe a za to mám od tebe takovýhle -vděk- ?!"
,,A ty, představovala sis to s někým jiným?!" Hlavou mi bleskla včerejší noc a mé myšlenky k Adamovi.
,,Jasně, že ne! Pro mě jsi jedinej Ty! Ale to Ty asi nepochopíš!" Sedla jsem si na postel.
,,Myslíš si, že je lehký bez Tebe být tak dlouho?" ,,No tak lásko, vždyť víš, že potřebujeme peníze…" ,,My? Prosím tě, kdy jsem od tebe naposledy něco viděla? Vůbec nic.."
,,Ale vždyť ty víš.." ,,No jasně, ty tvoje dluhy, to je opravdu úžasný, a já, co mám dělat já? Sedět za přepážkou a doufat, že jednoho dne se stane zázrak a my dva spolu budeme žít šťastně až do smrti?"
Pak dlouho nikdo nic neříkal.
,,Dane, Dane …" Oslovila jsem ho.
,,Danieli!!" Řekla jsem a šťouchla do něho. Spal. To snad není možné. Šla jsem do koupelny a brečela jsem.
Dívala jsem se do zrcadla a pak můj pohled padl na telefon.
Adam.

Kapitola 4

26. ledna 2013 v 23:04 | Anetisko |  Oběti vlastního teroru
Bylo pondělí. Měla jsem jít do práce. Celá žhavá do prodávání za pokladnou..
Byla jsem podrážděná. Naštvaná z toho, že můj vysněný víkend s mým přítelem nevyšel. A ještě jsem se na všechny musela usmívat, nebo alespoň předstírat práci … A to mě už vážně začínalo štvát. A ještě si na mě nějaká ženská stěžovala … Skvělý.
O pauze jsem vyklepaná stála u malého obchodu s pizzou, v puse jsem dožvýkávala poslední sousto šunkové pizzy.
Když v tom, koho nevidím.. Moje tvář se rozzářila . ,,Adame! Ahoj, co tady děláš?" Což byla poměrně hloupá otázka.. V obchodním centru..
,,No, šel jsem si nakoupit jídlo, ale když Tě tak vidím, spíš přemýšlím, že Tě někam pozvu.." Usmál se na mě . ,,No, víš, dneska mám do sedmi, ale pak můžeme klidně někam jít.." ,,Super," usmál se. Krása,krása,krása. Teda aspoň pro mě! Ale pak jsem si v hlavě dala facku přes tvář - vždyť mám přítele!!
,,Tak v sedm si Tě tu vyzvednu.." ,,Ne,.. Počkej.. Já nemůžu. Nejde to, prostě.."
,,Myslíš na svého přítele, viď.." řekl a v očích se mu cosi podivně zablesklo.
,,Promiň, tohle bych prostě dělat neměla …" Kývl a sklesle odešel..
Bohužel jsem se trochu přepočítala.
Po práci na mě čekal můj přítel. U dveří. Nemohla jsem věřit vlastním očím! Skočila jsem mu kolem krku a on mě objal. ,,Co ty tady?" Zeptala jsem se rozzářeně. ,,Víš, skončil jsem dřív a tak jsem si řekl, že Ti vynahradím víkend .." ,,To myslíš .. Jako přes noc?!" ,,Jestli Ti to nevadí.." Vytřeštila jsem na něho oči. ,,Dobře.. Dobře!" Usmála jsem se, vzala ho kolem pasu a šli jsme ke mně domů.
Zaklapla jsem dveře a rozsvítila. Můj vskutku dosti neuklizený obývák kypěl kyblíky od zmrzliny z víkendového smutnění, lžičky se válely po stole, stejně jako pyžamové kalhoty a na zemi rozsypané kornflejky.
,,Prosím tě, toho si nevšímej.." Řekla jsem a sedla si na postel.
Sedl si vedle mě.
,,Víš, že Tě moc miluju?" Řekl a zadíval se mi hluboce do očí. ,,Já tebe taky!" Odpověděla jsem a následoval dlouhý polibek, který měl na svědomí poněkud nepřístupnější děj..

Můj Sen

25. ledna 2013 v 13:28 | Anetisko |  Má tvorba .. :))
Ten pocit, když se po dvou letech nočních můr vzbudíte a zjistíte, že to byl první krásný sen ...


Třetí kolo

21. ledna 2013 v 19:34 | Anetisko |  Oběti vlastního teroru
Ten den jsem měla schůzku se svým přítelem. A jako férová dívka jsem mu vše řekla . Měli jsme spolu strávit krásný večer, jít na večeři a pak přespat u mě v bytě. Tak zněl plán.
,,Aha.. Tak proto jsi stále nalepená u mobilu.." Naštěstí to bral s humorem.
,,Ale musím Ti něco říct.. Moc mě to mrzí, ale … Musím teď do práce.. Je .. Je tam teď fofr, nestíháme .. Promiň, však ty víš, že kdybych ty peníze nepotřeboval, nedělal bych to, ale .."
Přerušila jsem ho. ,,Jasně, v pohodě, dobrý.. Takže.. Tak.. Měj se hezky.." ,,Mrzí mě to, že na Tebe nemám tolik času, lásko, opravdu … Ale bude líp, věř mi." ,,Jo .. Vidíme se jednou za dva týdny … A když už jsem celá natěšená, že spolu strávíme noc, řekneš, že nemáš čas.." Potlačila jsem slzy a zaťala prsty v pěst.
,,Já vím, ale opravdu, slibuju Ti, že to bude lepší!"
Zvedla jsem se od stolu a odešla pryč.
Doma jsem se zhroutila na postel a brečela. Proč musí být život tak zákeřný?
Hned jsem volala Adamovi a plakala mu do telefonu. Okmažitě, jak mě slyšel, se mě snažil nejdřív utěšit a pak jsme si povídali a za pět minut už jsem se smála a bylo mi líp.
,,Proč s ním jsi, když Ti tak ubližuje?" Zeptal se . ,,Protože…" Nedořekla jsem to. ,,Jen to řekni…" ,,Protože ho miluju …" Ale když jsem říkala tuhle větu, cítila jsem, že je to lež. Že už ho vlastně vůbec nemiluju. Že moje srdce patří někomu úplně jinýmu … Ale rozum se tuhle skutečnost snažil potlačit.. Bylo ticho.. ,,Promiň, já.." ,,Ne, to je v pohodě. Už jsem skoro u chaty, .. jo, nezapomeň, že má nabídka stále platí.." ,,Já vím, ale spíš si dnes asi pustím Bridget Jonesovou" řekla jsem a zasmála se.
Jaký štěstí, že lidstvo vymyslelo filmy a hrůzostrašné osudy lidí v nich. Jinak bych asi ani nebyla schopná usnout, kdybych se neutěšovala zpackanýma životama jiných.
A tu noc se mi zdál sen. V tom snu byla tvář… Nějakého muže… Podávala mi ruku .. A naproti byl můj přítel, jak kývl hlavou a ten muž mě vzal do náručí a odešli jsme , bylo horko… Cítila jsem bolest, píchalo mě v noze, pálily mě oči, štípalo mě v nose, všude byl oheň … Muž se smál, položil mě do rozpálené pohovky, cítila jsem strašnou bolest, chtěla jsem brečet, ale byla jsem tak dehydratovaná, že jsem neměla ani kapku slz… Chtěla jsem ječet, ale přišla jsem o hlas…
Vzbudila jsem se. Celá udýchaná, zpocená. Bylo 3.00 ráno. Popadla jsem mobil.
Volala jsem Adamovi …..

Další dny

21. ledna 2013 v 17:44 | Anetisko |  Oběti vlastního teroru
Seděla jsem doma ve svém bytě. Nic se nedělo. Ládovala jsem se čokoládovou zmrzlinou a s úžasem už nejspíš po milionté hleděla na Deník Brdiget Jonesové . Vždy jsem u toho dokázala tak dobře zapomenout ..
Měla jsem na sobě staré, roztrhané pyžamo, vlasy v culíku ledabyle uvázané, takový můj typický den.. Když v tom mi zavrněl mobil.
,,Ahoj, Ali, jak se dnes mas? Doufam, ze ses hezky vyspinkala. Ja ted upaluji z práce domu a myslim na jednu slecnu, kterou jsem poznal před dvema mesici a na jeji moc krasny usmev"
Usmála jsem se .
S Adamem si takhle smskujeme dva měsíce a párkrát jsme se sešli. Usmála jsem se a okamžitě mu odepsala. ,,Zdravim, mam se precpane. Cely den se laduju zmrzkou a koukam na filmy. Pujdes na skype?"
A takhle to šlo ještě měsíc. Byl to vážně moc hodnej kluk, staral se o to, jak se mám, co dělám, pokaždé, když mi bylo zle, mohla jsem mu volat a věděla jsem, že mě nikdy nepošle do háje, na rozdíl od mých "přátel" a polopřátel.
Znamenal pro mě čím dál víc.. A já pro něho nejspíše také, jeho smsky se stávaly čím dál tím víc malými vlaštovkami a náznaky zamilovanosti. A pak mi řekl, že se musíme sejít. Brala jsem to jako další pokec u džusu, ale tentokrát šlo o něco víc ..
,,Ali .. Víš.. Známe se asi tak tři měsíce, viď?" ,,No.. tak nějak" Chytil mě za ruku a mě to dodávalo pocit nejistoty.. ,,Od první chvíle, kdy jsem tě spatřil.. Mi bylo jasné… Že Tě miluji .." Bože. Srdce se mi rozltlouklo o sto šest. Ten nejhodnější kluk pod sluncem, kterej pro mě udělá cokoliv, mi říká, že mě miluje! Mlčela jsem, nedokázala jsem něco říct..
,,Víš já .. Když jsme se viděli .. Měla jsem pocit .. Že tě znám dýl než pět vteřin .. Ale teď je ten pocit o hodně intenzivnější, ale, víš, já .. jsem zadaná .."
Sklopil oči a pustil mou ruku. ,, Nu, dobře… Mě bylo jasné.. Že přeci jen nemůžu mít takové štěstí, abych potkal tak skvělou slečnu, jako jsi ty a ještě k tomu, aby neměla přítele.."
,,Nene, počkej … Jsi pro mě něco víc, nic takového,jako s Tebou jsem s nikým nezažila, známe se chvilku a.. Říkáme.. Slova společně, chápem se, jsme jako jeden.. Já .. Jsem vážně v rozpacích, prosím, dej mi čas.." Kývl. ,,Musím teď jít. Jedu na chatu - taková každotýdenní údržba…" Kývla jsem. ,,Kdybys chtěla.. Budu tam sám .." Řekl mi, kde chata je a kdybych se rozhodla k němu přijet, mám zavolat a on přijde na autobusovou zastávku pro mě..
Dívala jsem se na papírek, kde byla popsaná cesta k té chatě. ,,Děkuju Ti za všechno .."
Zvedl se a odešel. A já zůstala sedět v restauraci u stolu se založenýma rukama opřenýma o stůl a začala jsem plakat…

Střet

21. ledna 2013 v 16:52 | Anetisko |  Oběti vlastního teroru
Můj život.. Nikdy nekypěl šťastnými chvílemi … Vždy jsem měla spíše sklony ke špatným náladám, chodila jsem pobledlá, ale zároveň se ve mně skrýval cholerik zavřený v kleci, čekajíc na vhodný okamžik …
Měla jsem nejlepší kamarádku. Ta mě přemlouvala, ať jdu na oběd s ní a jejíma kamarádama.. A tehdy jsem si řekla, proč ne? Bude to skvělá příležitost seznámit se s novými lidmi …
Přišla jsem do té hospody jako poslední. První, čeho jsem si všimla, byl velký stůl obklopený několika lidmi, skoro všichni drželi v ruce cigaretu a před sebou měli půllitry piva. Až na jednoho člověka … Z mého přemýšlení mě vytrhl prudký hlas mé kamarádky.
,,Alice!!! Super, že už jsi tady, jsem ráda, že jsi přišla, už jsem myslela, že se neukážeš.." pak poklepala na volné místo vedle sebe a zároveň vedle toho člověka bez piva a cigarety.
,,Tohle je Adam, poznali jsme se kdysi na táboře .. Adame, tohle je Alice, moje bývalá spolužačka ze základní školy.." ,,Těší mě .." Řekli jsme si a podali si ruce .. Usmíval se a jeho ruka hezky hřála.
Zatímco se ostatní bavili u piva a cigaret, já jsem konverzovala s Adamem. Byl příjemný a milý, měl podobné názory jako já.
,,Všimla jsem si, že nekouříš .. A pivo.." ,,Nemám to rád. Ani lidi, co to dělají. Vlastně jsem sem šel jen proto, abych trochu zapomněl na všechno, co mě trápí.. Jinak bych sem asi nešel."
,,Aha, takže ty jsi taky antialkoholič, antikuřič a antidrogič?" Řekla jsem a pak jsem si uvědomila, jakou hrůzu jsem to vypustila z pusy. On se naštěstí zasmál a kývl. ,,Tak něco." Vyprávěl mi o sobě, vypadalo to, že máme podobný život.
Když už jsme se oba začínali dusit v tom zakouřeným prostoru, šli jsme na vzduch. Díval se na mě jinýma očima než vevnitř. Opravdu působil mile. Nebyl jako všichni ostatní..
Vydrželi jsme si povídat celý večer. Na konec mě doprovodil k vlaku.
,,Tak se tedy měj, Ali.." Řekl mi a usmál se. ,,Díky, ty taky .. Bylo to fajn, až na to, že teď smrdím kouřem." Zasmáli jsme se. Vlak zavřel dveře. A já jela domů a měla jsem pocit, že začala nová kapitola v mém životě.
Kapitola, kdy jsem poznala Adama Tryšnovského ….

Pokusíček

21. ledna 2013 v 15:58 | Anetisko |  Má tvorba .. :))