Květen 2013

Co dělám?

29. května 2013 v 20:25 | Anetisko |  Mé básně
Zavírám oči, abych utekla. Utíkám, abych zapomněla. Zapomínám, abych necítila.

Koloběh

8. května 2013 v 18:36 | Anetisko |  Hluboko v mých citech
Byl tu, vždycky tu byl.
Ten pocit, jako by se vám v břiše dělala černá díra ..
Ten pocit, když je vám hůř a hůř, ale vy to v sobě dusíte, snažíte se sami sobě namluvit, že je všechno v pořádku a tak, jak má být .
Ale ono není.
A vaše tělo vám to dává pěkně sežrat.


Kdysi existovalo přesvědčení. Kdysi existovala iluze. Iluze přátelství. Iluze lásky. Iluze rodiny. Iluze pevné půdy pod nohama.
Narodilo se malé děťátko, které čím bylo starší, tím více milovalo život.
Zbožňovalo učení se novým věcem a rádo cumlalo hračky.
Jak roky plynuly, dítě se ponořilo do svých představ. Rozdělilo si svět na pomyslné šuplíky. Základní šuplík je rodina. Ta je pro dítě samozřejmostí, miluje návštěvy u svých prarodičů. A také má rádo svou mamku s taťkou. Sourozenci ho občas štvou. Ale také je má rádo.
Rodina je začarována ochranným silovým polem, a také má nektar proti umírání. Takže děťátko má úplnou jistotu, že o svůj "základní šuplík" nepřijde.
Školka. Ano. Tady se dítě pěkně vyřádilo. Co vešlo první den těmi velkými dveřmi, stalo se součástí intrik, záruk, ale i bolístek. Pokud nějaký případ nešel rozhřešit, pomohla s tím vychovatelka.
Dítě budovalo partu. Svůj druhý základní šuplík.

Radovalo se, když pro něho přišel do školky děda, nebo mamka, těšilo se domů. V zimě rádo malovalo na zamrzlá skla aut.
Mělo rádo hry.

Dívalo se často na pohádky. Pokaždé, až vyroste, chtělo zažít lásku jako princ a princezna. První a poslední partner, láska na celý život.

Dítě šlo do první třídy. Nedokázalo se stačit divit všem novým věcem, kterým čelilo, smálo se a zbožňovalo život.
Dítě rostlo.

Dítě potkalo zradu.
,,Zrado, proč tolik bolíš?" ,,Protože k lidem, co Tě zradí, máš city."
Dítě se rozhodlo, že toto už se opakovat nebude.

Dítě rostlo, stal se z něho teenager.

Ten potkal smrt v rodině. ,,Smrti, proč tak bolíš?" ,,Protože k lidem, co Ti zemřou, máš city."

Barevný svět, který teenager znal jako dítě, trochu bledne. Ale stále jsou tu blízcí přátelé.
Základní šuplík se ale začíná rozpadat.

Teenager poznává společnost. Poznává dluhy. Poznává povinnosti. Zapomíná na existenci radosti.

Teenager dospívá. Prochází těžkými obdobími, ale kamarádi mu pomáhají.

Dospívající ztrácí kamarády. Někteří propadnou drogám, jiní vztahům, ..

Dospívající poznává závislost.
Dospívající poznává alkohol, drogy.

Dospívající potká Lásku. ,,Lásko, jsi tak dokonalá, já už přestal věřit v zázraky ! Děkuji Ti, že jsi!"
Dospívající po rozchodu znovu potká lásku.
,,Lásko!! Jsi kurva!! Kvůli tobě jsem ztratil veškerý štěstí, který jsem kdy měl!! Nenávidím Tě!! Proč tak bolíš?!"
,,Protože jsem Ti rodinou a přátelstvím zároveň."

Dospívající dospěje.

Rozhodne se, že si zakáže city. Přesto pokaždé, když drahou polovičku potká, třese se.
Rozhodne se, že si zakáže city. Přesto na hřbitově pokaždé pláče.
Rozhodne se, že si zakáže city. Přesto jde do léčebny za svým nejlepším přítelem. Poté opět pláče.

Zášť? Smutek? Nevěra? Násilí?
Zrazený, odkopnutý...

Dospělý sedí na posteli, nenávidí život.
Dospělý opět potkává lásku. Opět je šťastný. Jeho život má opět smysl. Dospělý očekává nového člena rodiny. Dospělý skáče štěstím, když se zrodí nový život..
.
.

Narodilo se malé děťátko, které čím bylo starší, tím více milovalo život........

Čas plyne stále rychleji..

6. května 2013 v 20:38 | Anetisko |  Básničky na téma týdne
Byl jsi tu a tvé rychlé nohy
zase mizí v dáli
Omotal sis moje křivky
A pak nechal plynout ..

To, k čemu mýváš vlohy,
aby si lidi nekonečné dny přáli,
Omotáš si naše křivky
A pak necháš plynout ...

Chutnáš, jsi pohár času,
jenže mizíš jako ze svíčky kouř
Omotáváš naše ruce,
a pak se chystáš s námi splynout..

Asi je na čase sebou hnout
Od té doby, co štěstí není se mnou
Necháváš mě životem jen tak plout ...

... ? - Téma týdne

5. května 2013 v 20:00 | Anetisko |  Básničky na téma týdne
Kde? Kde mám brát ještě další sílu?
Kam se mám otočit, aby mi vítr nedal facku?

Stokrát slyším, nestrácej víru
Kolik mi osud ještě hodí pod nohy klacků ?

Je to vážně smysl života
brodit se jím a dusit se

Aby nás žrala všednost
A nenechala nás se nadechnout?

Nebo jsem zase jen pesimista.. ?

P.S. koukám, že tady už někdo neví co vymyslet jako téma týdne, tak dá něco, co se ani nedá napsat do titulu článku :D Potlesk