Srpen 2013

Dlouhý vous

30. srpna 2013 v 18:45 Téma týdne..
Probudil jsem se druhý den ráno. Nechápal jsem, proč je kolem mne krev. Až když jsem se zadíval na svá rozpraskaná chodidla a ruce, pochopil jsem, že ta krev je má.
Spolkl jsem své slzy společně s kouskem sušenky, kterou mi někdo hodil k nohám.

Vy byste takovýmto gestem nejspíše opovrhlovali, leč já jsem ho vzal s nadějí a s radostí v očích.
Konečně se opět najím.

Můj kabát, již zcela roztrhaný, už mě moc nezahřívá a tak se zamýšlím nad tím, co budu dělat dnešní den, abych se trochu zahřál.

Venku sice je slunce, ale mému tělu není nikdy teplo.

Když procházím kolem výstavních skříní jednoho velkoobchodu, zahlédnu se v odraze.

V tu chvíli , kdy zahlédnu svůj dlouhý vous a nevábný vzhled si vzpomínám, jak jsem na sebe do této samé výlohy hleděl před 10 lety. Mladý, upravený mladík, který měl plno snů a plno nadějí.
Tento mladík byl ale přílišně naivní a v očekávání, že všichni jsou s ním za dobře procházel světem.

Bohužel první rána přišla, když mu zemřela maminka na rakovinu. V tomto období, velmi těžkém, neb sourozenců neměl a tatínka nikdy nepoznal, se naskytla osoba, která využila mladíkova rozptýlení a náležitě si tak vydělala jmění.
Bohužel mladík podepsal špatné papíry, vložil důvěru do špatných lidí a šlo to z kopce.

Přišel o práci, o dům, o snoubenku.

Jen si povzdychnu a jdu dál. Vidím lidi, kteří jsou tak nevábní jako já. Bohužel tito lidé klesají často na mysli tím, že jim leze na hlavu to, kam se dostali.

Možná, že přijde den, kdy se budu opět moci smát.

Život

21. srpna 2013 v 21:02 | Anetisko |  Téma týdne..
V životě jsou okamžiky, které člověk prožívá, ale nenapadá ho, jak moc jsou krásné.
A v životě jsou také okamžiky, které člověk prožívá a běduje si, jak jsou strašné.

Poutáme se k věcem a k lidem.
Místo abychom jediné pouto, které nazveme jistotou přijali k sobě.

Opíráme se o lidi kolem nás, spoléháme na jejich oporu. Bědujeme, že jsme sami, když kolem nás je spousta milujících lidí.
Bědujeme, že jsme bědovali, když jsme měli milující lidi, ve chvíli, kdy o ně přicházíme.

Proč si jednoduše nevážíme krásných okamžiků a nežijeme na plno?

Takhle žijme všichni. Neřešme, co bude, ani co bylo, ale řešme okamžik TEĎ, protože stejně neexistuje nic jiného, než TEĎ - minulost je TEĎ, které jsme prožili a budoucnost je TEĎ které prožijeme.

Važme si krásy. Darů. Darů přátelství, rodiny a života.
Protože jsme nemuseli mít to štěstí a nemuseli jsme se narodit do země s příznivými podmínkami, do země plné polí a lesů, vzduchu, volnosti a možnosti se poučit.
Do země samostatné, kde má člověk jediný úkol - být sám sobě přítelem.

Spřátelme se sebou a s celým světem. A připusťme si, že život je těžký. Ovšem, že je. Bez tohoto faktu bychom se jen utápěli v iluzích. Připusťte si pravdu a tu milujte.

Dělejte věci, které chcete udělat. Važte si krásných chvílí, protože jsou součástí přítomnosti, a přítomnost je život .

Kap, kap

5. srpna 2013 v 22:56 | Anetisko |  Hluboko v mých citech
,,Je tu někdo?" Volám do prázdna, odpovědí je mi pouze ozvěna mého vlastního, roztřeseného hlasu plného strachu a nejistoty.
Nekonečně dlouhé zdi, několik mříží, které dělí zdi od dalšího nekonečna.
Nekonečné kapání kohoutku. ,,UTÁHNĚTE TO NĚKDO!" křičím.
Vím, že nikdo neodpoví, že nikdo nepřijde a že nikdo ten zvuk nezastaví .. Sednu si, a v tu chvíli mi dojde, že se jen tak houpu v prostoru. Podivné. V žaludku to lehce zašimralo, jako kdybych v autě přejela přes mírný kopeček.

Kap. Kap. Kap. Kap. Co to tu k sakru může kapat?! Nechápu, sama sobě nerozumím. Až pak mi dojde, že když usnu, přestane i hluk.

Probudím se. Není mi zima, ani vedro. Není mi ani akorát. Je mi nijak. Před sebou vidím skříň. Skříň nadepsaná náladami.
Místo oblečků jsou tam však různé obličeje s různými grymasy. Opravdu se na chvíli zamyslím, který si pro dnešek obleču. Nakonec zůstávám bez obličeje, ale bohužel s ušima, které stále slyší neúprosné : Kap.. Kap.. Kap..

Radost, taková radost z první vystouplé kosti.

Kap. Kap. Kap.

Chci sehnat hodiny, ale zdá se, že tady už se na čas nehraje. Zdá se, že tohle je o ničem jiném, než o minutách, hodinách, nebo vteřinách.

Po několika dnech mi dochází, že už nepotřebuji dýchat. Dokážu vydržet bez nádechu. Připadám si jako šílenec, vlasy mám vyrvané, rozkousený ret i ruce. Kap. Kap. Nenávidím ten zvuk ! Kudy ven? KUDY SE DOSTANU VEN?!

Jsem vysílená. Moje fyzické tělo jako by se ztrácelo, zatím co to něco uvnitř mne jako by rostlo. Napadají mne různé věty, které mne nikdy nenapadly.
Kap. Kap. Kap.

Vzdávám to. Unavená vzteky, leč neudýchaná, sedám si do prostoru, kde zůstávám jen tak vlát do nikam. Ležím a zavřu oči. A najednou jako kdyby mi podal ruku bůh.

Dokud nedosáhnu vnitřního klidu a rovnováhy, nemůže nastat ani rovnováha tady.

A tak jsem seděla, mlčela a vnímala každý pohyb buňky ve svém těle. A smířila se s celým světem. Se smrtí. Se zradou. S nenávistí a chudobou.

A pak ten zvuk ustal.