Hluboko v mých citech

Kap, kap

5. srpna 2013 v 22:56 | Anetisko
,,Je tu někdo?" Volám do prázdna, odpovědí je mi pouze ozvěna mého vlastního, roztřeseného hlasu plného strachu a nejistoty.
Nekonečně dlouhé zdi, několik mříží, které dělí zdi od dalšího nekonečna.
Nekonečné kapání kohoutku. ,,UTÁHNĚTE TO NĚKDO!" křičím.
Vím, že nikdo neodpoví, že nikdo nepřijde a že nikdo ten zvuk nezastaví .. Sednu si, a v tu chvíli mi dojde, že se jen tak houpu v prostoru. Podivné. V žaludku to lehce zašimralo, jako kdybych v autě přejela přes mírný kopeček.

Kap. Kap. Kap. Kap. Co to tu k sakru může kapat?! Nechápu, sama sobě nerozumím. Až pak mi dojde, že když usnu, přestane i hluk.

Probudím se. Není mi zima, ani vedro. Není mi ani akorát. Je mi nijak. Před sebou vidím skříň. Skříň nadepsaná náladami.
Místo oblečků jsou tam však různé obličeje s různými grymasy. Opravdu se na chvíli zamyslím, který si pro dnešek obleču. Nakonec zůstávám bez obličeje, ale bohužel s ušima, které stále slyší neúprosné : Kap.. Kap.. Kap..

Radost, taková radost z první vystouplé kosti.

Kap. Kap. Kap.

Chci sehnat hodiny, ale zdá se, že tady už se na čas nehraje. Zdá se, že tohle je o ničem jiném, než o minutách, hodinách, nebo vteřinách.

Po několika dnech mi dochází, že už nepotřebuji dýchat. Dokážu vydržet bez nádechu. Připadám si jako šílenec, vlasy mám vyrvané, rozkousený ret i ruce. Kap. Kap. Nenávidím ten zvuk ! Kudy ven? KUDY SE DOSTANU VEN?!

Jsem vysílená. Moje fyzické tělo jako by se ztrácelo, zatím co to něco uvnitř mne jako by rostlo. Napadají mne různé věty, které mne nikdy nenapadly.
Kap. Kap. Kap.

Vzdávám to. Unavená vzteky, leč neudýchaná, sedám si do prostoru, kde zůstávám jen tak vlát do nikam. Ležím a zavřu oči. A najednou jako kdyby mi podal ruku bůh.

Dokud nedosáhnu vnitřního klidu a rovnováhy, nemůže nastat ani rovnováha tady.

A tak jsem seděla, mlčela a vnímala každý pohyb buňky ve svém těle. A smířila se s celým světem. Se smrtí. Se zradou. S nenávistí a chudobou.

A pak ten zvuk ustal.

Koloběh

8. května 2013 v 18:36 | Anetisko
Byl tu, vždycky tu byl.
Ten pocit, jako by se vám v břiše dělala černá díra ..
Ten pocit, když je vám hůř a hůř, ale vy to v sobě dusíte, snažíte se sami sobě namluvit, že je všechno v pořádku a tak, jak má být .
Ale ono není.
A vaše tělo vám to dává pěkně sežrat.


Kdysi existovalo přesvědčení. Kdysi existovala iluze. Iluze přátelství. Iluze lásky. Iluze rodiny. Iluze pevné půdy pod nohama.
Narodilo se malé děťátko, které čím bylo starší, tím více milovalo život.
Zbožňovalo učení se novým věcem a rádo cumlalo hračky.
Jak roky plynuly, dítě se ponořilo do svých představ. Rozdělilo si svět na pomyslné šuplíky. Základní šuplík je rodina. Ta je pro dítě samozřejmostí, miluje návštěvy u svých prarodičů. A také má rádo svou mamku s taťkou. Sourozenci ho občas štvou. Ale také je má rádo.
Rodina je začarována ochranným silovým polem, a také má nektar proti umírání. Takže děťátko má úplnou jistotu, že o svůj "základní šuplík" nepřijde.
Školka. Ano. Tady se dítě pěkně vyřádilo. Co vešlo první den těmi velkými dveřmi, stalo se součástí intrik, záruk, ale i bolístek. Pokud nějaký případ nešel rozhřešit, pomohla s tím vychovatelka.
Dítě budovalo partu. Svůj druhý základní šuplík.

Radovalo se, když pro něho přišel do školky děda, nebo mamka, těšilo se domů. V zimě rádo malovalo na zamrzlá skla aut.
Mělo rádo hry.

Dívalo se často na pohádky. Pokaždé, až vyroste, chtělo zažít lásku jako princ a princezna. První a poslední partner, láska na celý život.

Dítě šlo do první třídy. Nedokázalo se stačit divit všem novým věcem, kterým čelilo, smálo se a zbožňovalo život.
Dítě rostlo.

Dítě potkalo zradu.
,,Zrado, proč tolik bolíš?" ,,Protože k lidem, co Tě zradí, máš city."
Dítě se rozhodlo, že toto už se opakovat nebude.

Dítě rostlo, stal se z něho teenager.

Ten potkal smrt v rodině. ,,Smrti, proč tak bolíš?" ,,Protože k lidem, co Ti zemřou, máš city."

Barevný svět, který teenager znal jako dítě, trochu bledne. Ale stále jsou tu blízcí přátelé.
Základní šuplík se ale začíná rozpadat.

Teenager poznává společnost. Poznává dluhy. Poznává povinnosti. Zapomíná na existenci radosti.

Teenager dospívá. Prochází těžkými obdobími, ale kamarádi mu pomáhají.

Dospívající ztrácí kamarády. Někteří propadnou drogám, jiní vztahům, ..

Dospívající poznává závislost.
Dospívající poznává alkohol, drogy.

Dospívající potká Lásku. ,,Lásko, jsi tak dokonalá, já už přestal věřit v zázraky ! Děkuji Ti, že jsi!"
Dospívající po rozchodu znovu potká lásku.
,,Lásko!! Jsi kurva!! Kvůli tobě jsem ztratil veškerý štěstí, který jsem kdy měl!! Nenávidím Tě!! Proč tak bolíš?!"
,,Protože jsem Ti rodinou a přátelstvím zároveň."

Dospívající dospěje.

Rozhodne se, že si zakáže city. Přesto pokaždé, když drahou polovičku potká, třese se.
Rozhodne se, že si zakáže city. Přesto na hřbitově pokaždé pláče.
Rozhodne se, že si zakáže city. Přesto jde do léčebny za svým nejlepším přítelem. Poté opět pláče.

Zášť? Smutek? Nevěra? Násilí?
Zrazený, odkopnutý...

Dospělý sedí na posteli, nenávidí život.
Dospělý opět potkává lásku. Opět je šťastný. Jeho život má opět smysl. Dospělý očekává nového člena rodiny. Dospělý skáče štěstím, když se zrodí nový život..
.
.

Narodilo se malé děťátko, které čím bylo starší, tím více milovalo život........

Jen do toho.

7. prosince 2012 v 22:27 | Anetisko
Třesu se .... Nenávidím tu iluzi, co si říká láska ...
Moje pobledlá tvář na sebe hledí do zrcadla. Nepoznává se.
Možná to je těma splihlýma vlasama, co lemují můj obličej... Možná tou cigaretou v ruce, nebo těma kilama, co neshody srdce s mozkem odnesly .. Vystouplé kosti, které přinesl stres. Objímám umyvadlo. V té záplavě žaludečních šťáv, tam, někde tam, je zbytek mé sebeúcty, který teď pomalu ale jistě odplouvá do kanalizace vstříc myslím dost podobnému osudu který potkal by ho u mne.

Třesu se. Jsem u mámy.. Svýma podlitýma očima mžourám na tu osobu, která se mi mermomocí snaží pomoct. Schoulím se do jejího náručí, víčka jsou těžká, padají mi přes oči, jsou vysílené pláčem.

Třesu se.. Probírám se. Jsem na zemi. Tentokrát zvracím do záchodu. Cítím, že pravda, kterou jsem právě připustila k tělu dokáže zmasakrovat i ty nejkrásnější sny. Mám mokré vlasy, svou vyhublou rukou pátrám po krabičce cigaret. Zapálím ji, ale v zápětí ji topím v záplavě svého oběda skládajícího se z třasu, kávy a cigarety.

Bojím se. Jsem ve svém bytě. Schoulená v klubíčku, vidím, jak mi před očima utíká čas. Jak si sprostě vzal vše, co moje duše považovala za vlastní. Pod nohama mi zmizela půda, protože i ta pro mě byla jistotou, která neexistuje.
Přejedu si prstem po modřině na předloktí. Stisknu ji. Bolí to. Kolem mnoha jizev se stkví jedna, která má tvar . Má tvar iluze.


Ječím. Křičím. Mlátím do zdi. Spadla jsem na zem. Plazím se, chci aby jste viděli tu bolest. Hlavně TY.
Na zemi se mi zvedne žaludek. Svým krvácejícím zápěstím si otřu zbytek žaludečních šťáv ze rtů, plazím se do kuchyně. Seberu sílu. Odvahu. Je noc. Píšu sms.

Ječím. Křičím. Mlátím do zdi. Prudce vytáhnu ze šuplíku ostrý kuchyňský nůž. Vytáčím číslo.

,,Volaný je momentálně nedostupný…"

Ječím. Křičím. Obracím nůž proti sobě. Proti svému břichu a srdci. Jak moc silný je asi pud sebezáchovy?
Nenávidím. Nenávidím. Už nechci ty obrazy vidět před očima!

Pevně stisknu víčka, zatnu dech. Vrazím do sebe nůž, ječím, ztichnu.
Vytáhnu ho, chce se mi zvracet, všude je krev. Upustím nůž na zem. Sesypu se na zem. Praštím se hlavou o kuchyňskou linku. Chci ječet o pomoc. Slyším křik a bouchání na dveře. Mhouřím oči. Krev je všude po mém těle. Už stéká z mých křivek na zem. Slyším bouchání na dveře.. ,,To se vrací má sebeúcta?" prolítne mi hlavou …
Poslední myšlenka …..

(Pozn. autora: Nesuďte mě :))) )

Daleko pryč..

11. září 2010 v 20:09
Bylo to, jako bych byla ve snu. Probudila jsem se a zpola jsem mžourala na listy, co se z větví stromů vzpínaly k paprskům slunce. Když jsem se nadýchla, ucítila jsem svěží vůni rostlin a exotického ostrova.
Cítila jsem se jako ve snu. Z dáli jsem uslyšela hučení vodopádu. Jako by mne paprsky slunce vyzvihly, daly mi síly, zvedla jsem se a lehkým, nespoutaným tancem jsem se dostala až k obrovským vodopádům, které hučely po své obvyklé trase po kamenech, ve kterých byla vyryta staletí, dějiny a historie tohoto místa. Cítila jsem se volně a šťastně. Mé tělo bylo s mou duší v naprosté rovnováze a mé kaštanové vlasy vlály po teplém větru, který si s nimy pohrával.
Z hluboka jsem se nadýchla. Ucítila jsem v duchu jemné napětí, které jsem ale přebyla svým přesvědčením, že jsem tam, kde se cítím šťastně.
Roztáhla jsem ruce , usmála jsem se a nadýchla se podruhé. Ve vzduchu jsem ucítila slanost a zároveň sladkost. Měla jsem zavřené oči a cítila jsem se nespoutaně. Když jsem se nadýchla po třetí, bylo to nejintenzivnější. Vnímala jsem zvuky listů, vůni vodopádů a hlazení větru. Pomalu jsem nechala své tělo padnout do vodopádem omleté vody. Vynořila jsem se s úsměvem, který ze mě sršil nadšení.
Ponořila jsem se hlouběji ke dnu. Cítila jsem, jak jsem propojena s každým živočichem a rostlinou.
Mé tělo mi nebránilo v poznání cítění ostatních.
Naše těla nám nebránila v duševním propojení.
Jakmile jsem se vynořila, zhluboka jsem se nadýchla. Mé plíce toužily po více a více čistém a svěžím kyslíku, při kterém jsem se probudila a s kterým jsem se na tolik zžila.

Smrt?

22. května 2010 v 9:58 | Už zase :D
Proč se kolem mne zmítá oheň? Kde to jsem ?
Táži se sama sebe v duchu. Shlížím dolů ze skalky. Všude je oheň . Proč ?
Mám na sobě popálené oblečení, ale bolest necítím. Mohu se vznášet. Když se ohlédnu, vidím sebe.
Jak mé tělo olizují plameny ohně. Ale vždyť já jsem tu ? Já letím? Kam to letím ?
Vznáším se k oblakům bez krásy prožitků.
Ještě chci letět za svou sestrou. Mít pocit, že jsem se rozloučila. Má sestra sedí doma a je na compu. To jsem si mohla myslet.Snažím se jí ťukat na rameno, leč marně. Nikdy mne nenapadlo,jaké to je být až takhle bezmocná. Když letím domů za matkou, také o ničem neví. Nikdo nic neví.
Jsem mrtvá? Zřejmě ano. Asi jsem uhořela. Nic mne nebolí. Jen pocit, že jsem všem lhostejná.
Zvoní telefon, nikdo ho nebere. Proč to sakra nezvednete?!
Najednou mámě stéká z okna slza. Proč? Jakto?
Zemřela jsem už po druhé? Proč se nemohu snýst k niM?
Ale mne čeká teď náročnější cesta. Náročná na psychiku, leč fyzično jsem ztratila.

Něco za něco

17. května 2010 v 19:04
Skáču si po hladině, protože jsem tak lehká, že mne voda unese. Nechávám za sebou jen malé ďolíčky na hladině a chňapu do vzduchu po mracích. Mám rozmazanou řasenku od pláče, vlasy rozcuchané z hněvu. Na sobě mám bílou košili, ve které je červená skvrna.
Kapky si hrají na honěnou, z mraků padají dešťové děti, prší.
Mám křídla a tak vzlétám do koruny stromu. Nechávám na sebe volně spadat kapky deště, s klidnou tváří příjmám jejich těla.
Ony odnesou mé starosti, vezmou je s sebou dolů, do hlubin zapomění, odnesou je i s mým pocitem viny. Ony přijmou mé slzy jako vlastní a putují s nimi do neznámých hlubin trhliny pod mým stromem.
Hladina se zvlní pod mým opětným dopadem na ni, ale nepropustí mne zkrze.
Cítím v křídlech křeče a chci vzlétnout, však nedaří se. Krajina má modravý nádech a je cítit atmosféra temné půlnoci.
Déšť opětuje moje volání po pomoci, po chvíli jemu neodolá a dešťové kapky, které byly teprve na počátku své cesty za poznáváním hloubek se spojují v jedno dlouhé chapadlo, které se mi obmotá kolem pasu. Vznáším se společně s ním a hledím na úplněk.
Natahuji po něm rukoou, ale chapadlo mne opět posílá ke hladině. Tentokrát se ale hladina rozevře a vpustí mne přímo do sebe. Pohltí mne tma a studeno. Má křídla se počínají hýbat, ale má duše klesá ke dnu, zatímco kapky neustále bubnují na hladinu.
Už slyším jen tlumený zvuk smrtících zvonů.
Když má tělesná schránka dopadne ke dnu, má křídla vytvoří jakousi kolébku, ale má duše jde za světlem, které se třpytí, ale vzdaluje. Z mých úst již vzejde pouze bublina,která se pomalým loudavým tempem sápe ke hladině, kde praskne.
Velcí modročerní motýli rozeženou po jezeře třpytivý prášek a déšť ustane.
 
 

Reklama