Trestný čin

Kapitola 23 - ,Miluju tě

26. května 2010 v 15:38 | Anetisko
Mariana si ve škole užívá, jako někdy. Dokonce jí přišlo psaníčko od nějakého tajného ctitele..Ale ona už bohužel našla lásku svého srdce.
Když už končí vyučování, běží ze školy. Venku padá sníh a Mariana matně rozezná vysokou postavu, v černém kabátě.
,,Ahoj," řekne. Mariana se usměje a pak mrkáním odstraní vločku ze svých řas.
,,Ahoj," Mariana pozdrav opětuje a Fabián si ji k sobě přivine.
Jdou spolu ulicí a drží se za ruce.
,,Víš, myslela jsem, že to byl konec a že jsem vše ztratila.." říká Mariana.
,,Ale dneska jsem šla do školy, cestou mne překvapilo tolik věcí.. a.. Normálně se semnou bavili." ,,To jsem rád," říká Fabián a stiskne pevněji Marianinu ruku.
,,Napsal jsem pro tebe písničku a složil i hudbu, jestli chceš, můžeš jít ke mně a
já ti ji zahraji," Fabián se na Marianu laškovně usměje.
,,Samozřejmě!" Mariana nadšeně přešlapovala před jeho bytem.
Když odemkl, vběhla dovnitř. ,,Tyjo, musím říct, že jsem vůbec nečekala, že bude taková vánice, ráno bylo tak nádherně, skoro jak na jaře a teď tohle.."
,,Pššt," naznačí Fabián s prstem u úst. Vyndá ze skříně kytaru a začne vybrnkávat pár prvních tónů, které se Marianě nesmazatelně zarývali do paměti.
,,Já nevěděl jsem, co se v obě skrývá,
myslel jsem si, že to bude tak jak to bývá,
ale ty jsi mi, opak dala, snad chápeš teď, že nejsi sama..

Já nevěděl jsem, že bude to krásné,
Myšlení na tebe časté ..
Já cítil jsem, že to jde dál,
Já věděl jsem že jsem se zamiloval..

Lásko má, já chci ti říct,
To, co v sobě dlouho dusím,
Nesnaž se, prosím utýct,
Já řekl jsem si, že to prostě zkusím,
Tvé hnědé vlasy, jako čokoláda,
Já vím, že mě máš taky ráda,
Když tě vidím, lásku cítím…

Jsi písmenko, co chybělo mi,
K tomu, abych knihu mohl psát,
Jsi důležitý akord, co říká mi,
Že nesmím, nesmím nic vzdát
Jsi pírko, co přiletělo ke mně,
Já pojedu si pro tebe až na konec země,

Lásko má, já chci ti říct,
To, co v sobě dlouho dusím,
Nesnaž se, prosím utýct,
Já řekl jsem si, že to prostě zkusím,
Tvé hnědé vlasy, jako čokoláda,
Já vím, že mě máš taky ráda,
Když tě vidím, lásku cítím…

Snad teď chápeš ten příběh můj,
Snad poslechneš, když prosím tě ,,stůj"
Snad víš, co k tobě cítím,
Lásko.. lásko má..


Fabián jako na závěr melodicky brnkne do všech strun. Mariana si drží ruku u pusy a snaží se potlačit slzy. Místnost osvětlují jen svíčky, ve světle svíček
se vyjímají Fabiánovi mužské rysy obličeje.
,,To je krásný," řekne Mariana.
,,Jen a jen pro tebe." Dodá Fab.
Oba se pak obejmou. Lehnou si na postel. Fabián se dívá Marianě do očí a pohledí jí po vlasech a pak po tváři.
,,Miluju tě, moc moc!!" říká Mariana a sklouzává k jeho rtům.
,,Já tebe taky, strašně moc miluju !" říká Fabián a jejich rty se spojí ..

Kapitola myslím 22

23. května 2010 v 21:02 | anetka
Mariana na něho strnule kouká a v hlavě se jí objevuje spousta obrazů.
Bazén, škola. Pak slova - Miluji ho, Miluji tě.
,,Já tebe taky," řekne a hledí na něho. V očích se jí odrážejí světla nemocniční lampy.
Marianě se chce opět spát. Fabián k ni jde a pohladí ji po tváři.
,,Co se mnou je?" Ptá se Mariana, tušíc odpověď.
,,Měla jsi lehký otřes mozku, ale prý už to bude jen a jen lepší."
,,To je dobře. Kde je Adriana? Vy jste příbuzní!" řekne Mariana opakovaně a nevěří té pravdě. Pořád nevěří. Pak kroutí hlavou.
,,To .. Všechno bylo zbytečné." ,,Co?" ,, Myslela jsem si, že jsme si souzeni - já a ty a ona je naší překážkou .. Pak jsem vás viděla.. a .. já ..Vlastně.. Zklamal jsi mě, tehdy ses zachoval hloupě. Ale byla to má chyba.."
,,Nemluv už o tom, prosím. Byl jsem nemožnej - jako učitel už úplně. Vždyť .. To je trestný. Vlastně .. Vždyť teď už je to stejně jedno."
Mariana sedí v posteli a už jí je lépe. Povídá si s Fabiánem celé hodiny.
,,Když její rodiče byli pozváni do ředitelny, já jsem tam musel jít také, to je logický, no a pak jsem řekl, jak se jmenuji a její matka strnula a vše z ní vypadlo. Že nemá zrovna nejlepší vztah se svou sestrou, jen věděla, že její syn se jmenuje Fabián a kolik mi vlastně je, no a tak se to profláklo.. Byla tam ostatně i tvá matka."
,,Ó můj bože…." Mariana se chytí za čelo.
,,Co říkala?"
,,No, nejdřív se divila, že jsem fakt učitel.Pak se mi omlouvala a pak mě vyhodili."
,,Kvůli ní??"
,,No, jak slyšeli, co jsem udělal, tak neváhali. Kvůli tomu telefonátku..Mariano, chci se ti znovu a ještě jednou omluvit…"
,,A já taky." Ozve se od dveří nemocničního pokoje. Stojí tam Adriana, opět v zeleném trku, ale s vyčesaným culíkem a už vypadá lépe.
Mariana se udiví.
,,Teprve teď mi došlo, jak jsem se k tobě hnusně chovala. Vážně mě to moc mrzí, Mariano. Už docela pochybuji o své dokonalosti." Řekne pak ke konci se smíchem.
,,No, ta tvá slohová práce byla vážně bomba," rýpne Fabián.
,,Já vím, šílenost! Jak jsem mohla mít tak vymatlanej mozek? Asi jsem se nadýchala moc voňavek!" Adriana se opět směje a Fabián s ní.
Mariana se jen usmívá a Adrianu nepoznává.

tututu

O týden později jde Mariana do školy. Cestou potká opět skupinku obávaných lidí.
,,Héj, Mariano!" ozve se od nich. Mariana se strnule otočí. ,,No?" ptá se vysokého rudovlasého kluka s piercingem v obočí.
,,Počkej na nás, už jdem," řekne. Mariana se ani nestačí zatvářit udiveně a už ji ta parta obklopuje. Ale nikdo jí nenadává, všichni se baví a smějí se.
,,Jaký to bylo v nemocnici?" ptá se ten kluk jménem Honza.
,,Příšerný, hrozný jídla." Řekne Mariana a ostatní se zasmějou. Jí se na tváří poprvé vyklube úsměv, který nenutí. Poprvé ve společnosti jejích spolužáků.
,,Myslím si, že,," ,,Myšlení si nech až na hodinu, kdo tam bude jako první, vyhrává nejlepší místo u oběda!" zařve Honza a všichni peláší ke škole. Mariana zůstává stát za nimi a dívá se zasněně za běžícím davem.
U školy stojí Adriana ve volných kalhotách a tílku a mává Marianě. Jdou společně do školy a sedají si do stejné lavice…

Kapitola 21 - vyjasnění.

21. května 2010 v 22:08
,,Mariano, dokážeš vstát?" ptá se Fabián po chvíli.
,,Nevím .."Adriana k ní jde a pomůže jí se zvednout. ,,Díky.." vzejde od Mariany dusivě.
,,Promiň mi to .." řekla Adriana.
,,To je dobrý, za to si můžu já sama.Jsem naivní žákyně a ještě k tomu tlustá!"
Mariana se vyčítavě podívá k Fabianovi a pak na Adrianu.
,,Nejsi tlustá .." řekla Adriana a objala ji.
,,To já bych měla zhubnout, já.. ti vždycky postavu záviděla. Vůbec nejsem dokonalá a .." pak se ohlídla za Fabiánem a ztichla.
Pak obě odešly do ředitelny a Marianu poslali sanitkou do nemocnice, protože se jí stmívalo před očima..


Týden na to:

Mariana otevírá oči, konečně už začíná vnímat okolí. Pomalu jakoby vyplouvala na hladinu z husté bažiny.
Ztěží od sebe odlepila rty aby se zeptala, kde je. Když to řekla, ozvalo se z levé strany - ,,v nemocnici" Byl to hlas Fabiána.
Mariana se začala už více probírat.
,,Kdo jste.." zeptala se pobledlého muže s rozcuchanými černými vlasy, muž se tváří velmi smutně a má na sobě bílou košili, černou kravatu a černé kalhoty.
,,Bude lepší, když to nebudeš vědět. Nejlepší by bylo, kdybys na mne zapomněla.. Ale paměť se ti prý vrátí .."
,,Jméno.. F..láska.. Nevím." Říká Mariana a všimne si, že vedle ní sedí blonďatá dívka s rukou v sádře.
,,Mariano, jsme vážně blbky," řekla. Mariana se na ni podívá.
,,Tlustá. Jsem .. Proč?"
Adriana sklopí hlavu.
,,Adriano!!" řekne Mariana a zašklebí se. ,,Na mě sis vzpomněla jako první!" zasměje se Adriana.
,,Vůbec si nejsi podobná.." říká Mariana a prohlíží si rozcuchanou, nenalíčenou dívku ve velkém zeleném triku a džínech.
,,To neřeš, hlavně aby ses uzdravila."
,,Co se stalo? A kdo je on?"
,,Můj .. bratranec…" Řekne Adriana.
,,Aha.. Je hezkej.." říká Mariana, usmívá se a usíná.

Pak se opět probouzí. Teď je všechen obraz, co vidí, ostřejší a barevnější. Vidí opět toho muže, hned se jí vybaví jméno Fabián.
,,Fabiáne!!" říká radostně aniž by si vzpomněla na událost ve škole.
,,Mariano.. Je mi to tak líto.. Tak strašně líto.." říká Fabián a .. pláče.
,,Neplač, proč brečíš?"
Pak Mariana úplně ztichne. Adriana .. Bratranec.. Fabian…
,,Ó můj bože, ty jsi její bratranec?!"
,,Nevěděli jsme o tom, já nikdy nevěděl, že mám tetu, ona nevěděla, že má tetu … Je to v háji .. Už neučím, začal jsem hrát fotbal."
,,Ó můj ..bože.."
,,Měla jsi mě vidět, jak jsem se tvářil, když jsem to zjistil, Adriana se rozbrečela. Bylo to šílené a ty jsi ležela v nemocnici s otřesem mozku - ostatně furt ještě ležíš.. Je ti líp..?"
,,Je mi líp."
,,Mariano…. Moc se ti za všechno omlouvám.. Jsem děsnej .. blázen. Vždyť to víš. Chtěl jsem ti jen říct… Miluji tě."

Kapitola 20 - Slzy

21. května 2010 v 21:47
V tom vráží do dveří Mariana s promyšlenými slovy, které by měli za účel probodnout Fabianovo srdce. Ale stane se přesný opak. Má vyražený dech.
Vidí Adrianu jak hladí Fabiana a on se u toho tváří trochu nejistě. Mariana se s naštvaným výrazem vrhá k Adrianě.
,,Ty mrcho!" zaječela na ní a chytila jí za culíky. Pak ji odmrštila na skříň.
Fabián Marianu chytil, ale ta se otočila a začala ho mlátit.
,,Parchante!! Parchante!!!"
,,No tak, klid!" zaječel Fabián. Pak si všiml, že se Adriana na zemi nehýbe. Mariana k ní šla a sehnula se, aby se na ni podívala. Adriana ji chytila za ruku a překulila ji přes sebe. Pak jí odkopla do skříně a zabouchla.
,,Ty svině!" Ječela Adriana.
,,Krávo!" ječela Mariana a bušila do skříně.
,,Buďte zticha, nebo sem přijde.."

,,FABIÁNE HORSKÝ!!!!!" Ozve se od dveří kabinetu.
,,P-pardon.." řekne jen Fabián.
Ze skříně se vyvalí krvácející Mariana.
,,Jau.. Ta noha mě strašně bolí!"
,,Ježiši, promiň, Mariano promiň!" Řve Adriana a pak si všimne, že Mariana drží v ruce chomáček blonďatých vlasů.
,,TY SVINĚĚĚ!!!" Zaječí opět Adriana, ale ředitelka ji chytí a Fabián se sehne k plačící Marianě.Dá jí ruku na rameno.
,,Podepři se o mě, já tě zvednu."
Mariana ho ale ignorovala a jen jí kapaly slzy na její ránu na noze.
,,Mariano!" řekl prudce Fabián a strčil do ní.
,,JSI TAK STRAŠNĚ NECHUTNEJ ! JE MI Z TEBE NA BLITÍ!"
,,VY JSTE SPOLU NĚCO MĚLI?" Zaječí Adriana.
,,Ne.. Ani náhodou!" brání se Fabián.
,,Já jsem tě milovala!!!" zaječí Mariana.
,,Já taky!!" zaječí Adriana.
,,No tak to by stačilo, dívky,.konec vší srandy."
Řekla ředitelka a pustila Adrianu.
,,To je konec i pro vás, Fabiane." Dodá a odchází do sborovny.
Mariana klečí a brečí, Adriana stojí a brečí a Fabiánovi se též derou slzy do očí.

Kapitola 19 - ajajaj

21. května 2010 v 20:59
V pondělí ve škole když jde Mariana po schodech do své třídy zahlédne Fabiána. Vypadá smutně. Ale ani jednou se jí za víkend neozval.Ani neomluvil.
První tři hodiny probíhaly v pořádku, až na to, že bylo několik nečekaných testů které Mariana jak se říká ztelila.
Pak přichází hodina Českého jazyka. Do třídy vchází Fabián s plnýma rukama a na sobě má triko s krátkým rukávem. Mariana se otřese.
,,Prosím vás, zavřete za mnou někdo dveře.." řekl namáhavě Fabián a díval se k Marianě. Ta lhostejně povytáhla obočí a otočila se k oknu.
Než se Fabián naděje, zaklapnou se za ním dveře a sešity,kterých měl plné ruce se odnášejí k jeho stolu. Adriana je odnáší .
Pak se na Fabiána sladce usměje.
,,Není zač,"
,,Díky Adriano. Pěkně voníš."řekl Fabián, pak si odkašlal a začal se pohrabávat v sešitech. Adriana otevře pusu.
Pak zase sklapne a odejde si sednout celá rozzářená.
Mariana se na Fabiána rozladěně dívá a snaží se mračit, ale jeho vůně jí v tom brání.
Po hodině jde opět k němu do kabinetu.
,,Ťuky ťuk.."
,,Oh, potřebuješ něco, Mariano?" Ptá se Fabián Mariany, ale ne tím způsobem, na který je Mariana zvyklá.
,,Chtěla bych se omluvit.. Promiň."
,,Proč mi tykáš, Mariano? A za co omluvit?"
,,Za ten pátek!"
,,Co bylo v pátek?"
Mariana se naštvala a už odcházela pryč z kabinetu.
,,Jsi vážně.. hroznej !!" Když se otočila ke dveřím, stála tam navoněná, čistá a zářivá Adriana. Mariana naštvaně odešla z kabinetu a Adriana za sebou ty dveře zavřela.
,,Á, Adriano .. Potřebuješ něco?"
,,Ano.. Potřebuji se ujistit, jestli dobře slyším."
,,Ano, slyšíš, vážně voníš. Možná až moc. A díky, že jsi
mi odnesla ty sešity. Jsi hodná."
Fabián se lekne sám sebe. Co to blbe?!
,,No.. Vy mi taky voníte, pane učiteli … A sešity vám odnesu vždy a ráda a klidně až sem.." Adriana mluví lehce lechtivým tónem a blíží se k Fabiánovi. Pak se k němu přilepí a prstem ho hladí po hrudi.
,,Jste zatraceně vynikající učitel."
Fabián se zasměje a pak Adrianě pohlédne hluboko do očí.
,,Dáváš mi zabrat." Řekne. Opět se lekne, ale i když jeho rozum i něco uvnitř v něm říká, ať přestane a jde raději do sborovny, pohladí Adrianu po pase.
Adriana se pousměje a začne ho líbat na krku …

Kapitola 18 - telefonát..

21. května 2010 v 19:48 | Anetisko
,,Nechceš si i zítra někam zajít?" Ptá se Fabián Mariany, která do sebe cpe sušenku Snickers.
Mariana se na Fabiána zvídavě podívá a potměšile se pousměje.
,,Pročpak?" ptá se a snaží se jazykem odstranit v zubech zaseklé oříšky.
,,Je mi s tebou hezky.." přiznává se Fabián pomalu .
,,Jo.. Mě s tebou taky." Mariana se na něho přátelsky usměje.
,,Nechoď ještě domů, prosím," žadonil Fabián před jejím domem.
,,Musím, máma by mě asi .."
Fabián se na ni prosebně zadívá.
,,Pojď ke mně domů, bude se ti tam líbit."
,,Fabiáne Horský, nebude to rande?" uchichtne se Mariana.
,,A co byl dnešek?" Ptá se Fabián s ďábelským úsměvem.
,,Dobře, ale spát tam nebudu!"
,,Prosím tě, nejsem úchyl."

Fabián si zastrčí ruce do kapes, mezi kterýma se houpe hromada řetězů přivěšená v plandajících černých kalhotách.
,,Když mi bylo 15, ve třídě mě taky šikanovali."
Mariana vytřeští oči. ,,Proč?!" Diví se, protože nedokáže uvěřit Fabiánově kruté pravdě.
On si prohrábne svou černou kštici za účelem sjednotit vlasy k sobě, ale účinek je spíše opačný a vlasy mu naskáčou zpět do obličeje. Jako vždy je pohrdavě odfoukne.
,,Protože jsem prej teplej."
,,Tak teď už snad ne, ne?"
Fabián mlčí. ,,Haló!" zaťuká mu Mariana na čelo.
Byl říjen a tudíž se už ochlazovalo, Mariana měla na sobě vestičku a Fabián mohutný, těžký černý kabát.

,,Stejně jsme si ten dnešek užili, až na tu mou mámu."
,,Myslím si, že to byla jenom blbá chvíle."
Fabián otevře dveře do svého bytu.
Mariana se celá rozzáří.
,,Páni!" Vydá ze sebe jenom.

Fabián dveře opět zamkne.
Před Marianou jakoby se otevřel nový svět - stála v obývacím pokoji, kde byly tři stěny bílé a jedna vínovofialová.
,,Podlaha byla studená, ale uprostřed obýváku byl koberec - tmavě purpurový.
Nábytek byl bílý a podlaha černá.
,,To je taková krása," libovala si Mariana. Fabián zapálil jen svíčky.
,,Pročpak to?"
,,Šetřím elektřinu."
,,Aha!" Mariana se na Fabiána nevěřícně podívá.
,,Myslím, že bys tu měla přespat," řekl Fabián jen tak mimochodem.
,,Cože? Máma se po mě bude shánět!"
,,Nebude, zavolám jí!"
,,Né.. Počkej.." Mariana se smála a brala Fabiánovi z ruky mobil.
Fabián dělal, že telefonuje.
,,Je tam paní Helena Kopecká? Tady Fabián Horský. Vaše dcera dneska nepřijde, protože je nachlazená."
Mariana se zasměje a pak Fabiánovi telefon vytrhne. ,,Ty vole, dyť ty jí fak voláš!!"
,,Haló? Mariano?" ozve se z druhého konce telefonu. Fabián se může potrhat smíchy.
,,Tohle není vtipný, ty pako !!" zařve na něho Mariana.
,,No , mami, promiň, už jdu."
,,Neblízni,Mariano.." říká Fabián, ale to už se Mariana obléká.
,,Promiň mi to.."
,,Hele.. Myslela jsem si že jsi dokonalej, ale vidim, že teda nejsi ! Tohle jsi přehnal ! Promiň, ale takhle to vážně.. Nashledanou, pane učiteli !" řekla Mariana a silně bouchla dveřmi.

Kapitola 17 - ,,Heé, woé deme za nima né?"

20. května 2010 v 19:56 | Anetisko
,,No?" Mariana se k němu naklonila a usmála se. Fab se jen podrbal na hlavě a prohodil : Ten první záchvat smíchu jsem předstíral, ale když jsem do tebe strčil, opravdu jsi letěla a tak mě to rozesmálo."
Mariana do Fabiána šťouchne.
,,Půjdeme pak tedy na ten dort?"
,,To jsme sem nemuseli chodit."
,,Já mám ráda dorty."
,,Já taky."
Oba pak chvíli mlčeli. Pak delší chvíli. Fabián měl rozmazané oční linky stejně jako Mariana.
,,Promiň za to, co ti máma řekla."
,,To je v pohodě, já na to jsem zvyklej…Ehm, zvyklý!"
Pak oba vylezou z bazénu, převlíknou se a sejdou se před šatnami ..
,,Teda, tobě to sluší," vyhrkne z Mariany. Pak si rychle plácne přes pusu.
Fabián se zasměje.
,,Díky, tobě taky" a šťouchne mnohoznačně do Mariany.
,,Jsi skvělý učitel Češtiny, vždycky jsi chtěl dělat tohle?"
,,Vlastně v první třídě jsem chtěl být .. No.. Fotbalista. A taky jsem trénovat,.. Ale pak jsem měl úraz s nohou, léčil jsem se rok a když jsem se chtěl vrátit do týmu, už mě nechtěli a záhy na to jsem se shlédl v jedné básni, začal se zajímat o literaturu, pak o sloh a k tomu je potřeba mluvnice. Nakonec mě to tak chytlo, že jsem začal studovat tohle, šel na peďárnu no a teď jsem tady na .. něčem, jakoby praxi. Prostě abych si to vyzkoušel a vyzískal nějaký ten peníz."
,,Aha, jasně.. A .. Neštve tě, že se musíš tak nějak znormálnit, když jdeš do školy?"
,,Jo, to mě štve. Proč bych tam nemohl být s piercingem a normalníma vlasama a trošku přikrášlenym obličejem? Ptal jsem se ředitelky. Jenomže ta hned opáčila, že bych dával chlapcům špatný příklad a mohli by mít homosexuální sklony. Už mám pokrk těch keců o tom."
,,Já taky…"
,,Cože?"
,,No mě taky tak nadávaj jako ale že jsem emo a že se řežu …"
,,A řežeš?"
,,Ne!"
,,Tak vidíš."
,,Hele, cukrárna." Mariana se rozeběhne k cukrárně, ale nešikovně zakopne. Obličej si chrání pravou rukou a dopadne s ní na chodník. Dopad doprovází křupnutí.
,,Jáááu!" zařve.
Fabián k ní hned běží a podívá se jí na ruku. Šikovně ji vezme a škubne s ní.
,,Jau!" sykne Mariana.
,,Nahodil jsem ti to, měla bys být spíše ráda, než dělat jau."
,,Nojo, jsem ufňukaná."
,,Pojď dáme si ten dort."
,,Ale vážně to bolí.."
,,Tak já tě nakrmím." Fabián se smíchem vstupuje do cukrárny a sedne si ke stolu.
,,Mariánko, objednej mi kafíčko, s cukříčkem a jednoho indiánka," říká - přitepleným- hlasem.
Mariana se zasměje a jde k prodavačce.
,,Slyšela jste, ne? A já bych si dala.. Mno.. Máte dietní dorty?!"
Cukrářka zvedne jedno obočí.
,,No přece dieťáčky!" Mariana se tváří děsně vážně a Fabián jakbysmet.
Prodavačka zvedne i to druhé obočí.
,,Fabínku pojď, toto je teda propadák, oni neznají dieťáčky!"
,,Ano Mariánko, to je šílené, božínku, to je úroveň! A já mám zrovna choutky na teploučkou kávu!!" Oba s pokrucováním zadků odejdou a ještě po prodavačce vrhnou zlý pohled.
Za rohem se smíchy svalí na zem.
,,Já umřu, ha ha haa.. Prej …Vy neznáte dieťáčky?!" Fabián slzí smíchy a Mariana taky.
Pak se Fabiána chytí aby si oddýchla.
,,Uuuuf.. A zrovna jsem tam viděla takový krásný dorty. Ale v půlce jsem si to rozmyslela - hubnu!"
Fabián se na ni zasměje a pak poplácá po rameni.
,,Víš že až teď mi došlo, že jsi má žákyně?"
Mariana otevře pusu.
,,Uh, nojo. LOL!"
,,To je slovo - LOL!"
,,LOL! LOLÍČEK KNEDLÍČEK!"
Fabián se zase zasměje a hlasitě prohlásí:
,,Njn, LOL, omg a co má býti!!!"
Mariana se chytí za břicho a vyprskne smíchy. Lidi se za nimi otáčejí.
,,Ty woe, co to e ty woe wtf?!" Říkali, když šli kolem nějaký Barbieny a nebo Hopíka.
,,Ty woe, Fabí, deme jim dat pfez ty ejich vyhuený tuamy!"
,,Héé.. TG JÓ!"
Oba pochodovali za partičkou hoperů. Fabián byl skrčený a zubama si svíral jazyk, který plazil ven. Stoupl si před ně a ukázal na ně a řekl:
,,Héééé … POSTIŽAFI!!!"
A Mariana udělala to samý.
Oba se smáli, dokud jeden z těch hoperů nevytáhl kudlu.
,,A kua, woe, sme w lejži," řekla Mariana zblbá tím napodobováním zhulenosti.
,,,,Zdlhej!" pokřikl Fabián a dal se na útěk. Mariana za ním. Když byli daleko před hopíkama ještě zařvali: ,,Hopyty hop hopity hop!"

Kapitola 16 - Fabiáne já letím

19. května 2010 v 20:40 | Anetisko
,,Tak já jdu, mami." Prohlásí Mariana a odchází s taškou s plavkami.
,,Cože? Nikam !"
,,Promiňte, paní,ale už jí je 15, mohla by začít rozhodovat o tom, co dělá a kam jde."
,,No to teda nemohla a už vůbec ne s tebou!"
,,To tykání si vyprošuji!!!!!!!"

Matka Mariany napřáhne k Marianě pěst.
Fabián ji prudce zarazí.
,,Sakra jste se zbláznila?!" ,,Fabiánku prosím, nech toho, pojď, nebo udělá ještě nějakou horší věc!"
,,Mariano, tohle není normální !"
,,Mariano, ať ten feťák OKAMŽITĚ VYPADNE A POČKEJ AŽ TU NEBUDE! JÁ TĚ TAK ZLÍSKÁM !"

Fabián s Marianou rychle vyběhnou ven před dům.
,,MARIANO TY SVINĚ!" Řve na ní její matka.
,,Co to je?" Ptá se vyděšeně Fabián. Mariana se strašně červená. ,,Ona má takové nálady, promiň, jindy by se takhle nechovala, ale asi jí prdli nervy."
,,Tohle je u vás normální?" ,,No.. Vlastně ne. Tohle je poprvý za tenhle rok.. Nevím, proč zrovna teď."
Fabián Marianu obejme.
,,Pojď, ať na to zapomeneme."

Když oba stojí před šatnami, rozloučí se..
,,Uvidíme se u toho velkého bazénu." Říká Fabián.
,,Dobře, ale nesměj se mi !" Hrozí Mariana.

Mariana se svlékne a převlékne do růžových plavek. Podívá se do zrcadla a zatáhne břicho.
Vlasy má opět svázané do culíku.

Fabián se taktéž svlékne a oblékne si své černé plavky.
Podívá se do zrcadla a zatáhne břicho. Má pochyby.

Oba vyjdou ven ve stejnou chvíli. Fabián se podívá na Marianu a ona na něho.
,,Co to povídáš, vždyť ty plavky jsou pěkný!" řekne Fabián s údivem. V duchu si ale chválí spíše Marianiny křivky. Vůbec není tlustá. Možná trochu, ale to je na ní to krásné.
Mariana si nejistě pohladí rameno. ,,Děkuju.." Ona se dívá na Fabiánovo vypracované tělo, bez chyby. Atletická postava, tipické V.
,,Nebude ti ten piercing trochu překážet?"
,,Pochybuji."

Oba vlezli do vody.
,,Tak schválně, kdo bude na konci bazénu dříve." Říká Fab se smíchem. Samozřejmě je tam dřív než Mariana. Když Mariana konečně doplave, je celá zadýchaná. On ji ve vodě jemně chytí kolem pasu.
,,Chvilku se vydýchej, pak to dáme ještě 5krát a pak můžeme zkusit skočit."

Druhé kolo. Mariana už je trochu rychlejší.
Třetí kolo opět zeslabuje, chvíli oddech.
Čtvrté kolo se motivovala tím, že čím dříve doplave, tím dříve bude moct Fabiana obejmout.
,,Vidíš, jak ti to jde krásně."
,,To jsem ráda. Úplně cítím, jak hubnu. A pak půjdeme na dort."
Fabián se zasměje a pak zmírní úsměv, ale pořád se usmívá a dívá se Marianě přímo do očí.
,,Přemýšlela jsem o tom, že si nechám udělat piers."
,,Vážně, a kam?"
,,Do nosu. Nebo do jazyka, nebo do rtů"
,,Do jazyka raději ne. Do rtů to ti jednou bude vadit při líbání, no do nosu .. nebudeš se moct šťourat v nose."
,,Hm, tak do pupíku?"
Fabián se zasměje.
,,Do nosu," řekne po chvíli.
,,No ale .." Fabián se opět charismaticky zasměje .
Sedí spolu mokří na lavičce.
,,Tak jdeme skákat?" řekla Mariana a pak se uchichtla.
,,Můžeme to zkusit." Řekl Fabián s mírně šibalským úsměvem.
Nejdříve stála na můstku Mariana a pak on.
Chytil ji za pas. ,,Tak skoč." Mariana ho ale zarazila.
,,Počkej.. Já letím!" Fabián se začal strašně smát a omylem do Mariany strčil, ta spadla do vody, když vylezla Fab se pořád ještě smál, ona ho chytila za nohu a stáhla k sobě do vody.
Když jeho hlava vyskočila nad hladinu on měl šílený záchvat smíchu.
,,Čemu se tak směješ?" Ptala se Mariana a taky se usmívala.
,,No…"

Kapitola nevim kolik - Matka, jakou bychom nečekali.

19. května 2010 v 19:51 | Anetisko
V pátek:

,,Takže tři x patnáct, vydělíte to a vyjde vám ..?"
Třída mlčí . Před tabulí stojí oplácaná hnědovlasá učitelka matematiky.
,,Achjo, no přeci toto," říká a na tabuli píše spletku čísel.
Pak se otočí k tupě zírající třídě a povzdychne. ,,Tak do příště se
nad tím zamyslete!"
Zazvoní a všichni se hrnou ven ze tříd těšíc se na víkend.
Mariana také utíká. ,,Ahoj, Petrželko," uslyší za sebou. Otočí se. ,,Aho.." pak se zarazí a opraví : ,,Dobrý den!! Ráda vás vidím! Dnes jsme ani neměli Český jazyk, to bylo tak strašné..!" ,,No a já ve svůj den volna do tý školy lezu!" zasměje se Fabián.
,,Nevadí vám to?"
,,Ale vůbec ne. A ..Když se vidíme mimo školu, klidně mi tykej."
Marianě se rozbušilo srdce a vytvořil se jí na tváři úsměv.
,,Dobře." Řekla a už spolu šli pryč ze školy.
,,Máš plavky s sebou?"
,,Nemám, já si pro ně musím jít domů a ještě musím mámě říct, že někam jdu."
,,Ona to neví?"
,,Neví a kdybych jí řekla podrobnosti, určitě by mě ani nepustila."
,,Tak jí nic neříkej." Zasměje se Fabián.
,,Neboj,"
,,Teda, to je takový divný, Ti tykat." Směje se Mariana a před jejím domem se oba zastaví.
,,Já tu počkám." Řekne Fabián a sedne si na obrubník.
Mariana na něho hledí ze shora. Fabián zakloní hlavu a Mariana se k němu nahne.
,,Tak dobře, hned jsem tu," říká mu do obráceného obličeje.

Po chvíli vyběhne z domu celá rozpálená.
,,Nikam nesmím!" ječela už od schodů.
,,Jak to?"
,,Prostě nesmím ..Ale já zdrhnu!"
,,Ne.. Nech to na mě.."
Fabián vejde dovnitř. Tam vidí nepořádek a uprostřed toho mámu Mariany.
,,Dobrý den." Pozdraví s úsměvem a překročí obrovský kýbl čehosi.
,,Co jsi zač? Ty jsi Mariany kluk?!"
,,Ne.. Její učitel Českého jazyka. Chtěl bych váš poprosit, aby jste jí pustila na jeden menší výlet. Se mnou. Nic se jí stát nemůže. Vím, že to zní nedůvěryhodně, ale .."
,,Ty, že jsi její učitel? Vždyť vypadáš jako homosexuál!Máš černé oční linky, tuny gelu ve vlasech a - ó můj bože, to je piercing!"
,,Paní, moc mi nelichotíte, ale já jsem opravdu její učitel."
,,To ti tak sežeru!"
,,Mami.. On je vážně náš nový učitel na češtinu. Učitelka Pralinková se nervově zhroutila. Fabián za ní zastupuje."
Mariany máma chvíli stála v atmosféře trapna.
,,Tos uhodla. Co mi to sem taháš za feťáky! Ty už taky kouříš jo? Táhni do pokoje! A ty mazej ven!"
,,Paní, toto chování si absolutně vyprošuji, to, že jste mne nazvala homosexuálem a podivínem je jedno zlo, ale to, že nedůvěřujete své vlastní dceře, to je daleko horší zlo!"

Kapitola 14 - Deštník

18. května 2010 v 20:51 | Anetisko
,,No .. Tak .."
,,No??"Ptá se Fabián energicky.
Mariana se podrbe na břiše.
,,Mě je to strašně blbý o tom mluvit.."
,,Přede mnou můžeš mluvit absolutně o všem, vždyť to víš."
Mariana zmáčkne svůj špek a Fab si toho všimne.
,,Adriana.. Ona.. Mi to vysvětlila."
,,Co?"
,,Proč jsem tak .. Tak špatná."
,,To ona je špatná! Ty jsi ta poslední, komu by ona měla něco vysvětlovat!"
,,Protože.. Já jsem obézní!"
Fabián chvíli mlčí a pak Marianu pohladí po břiše.
,,Ani náhodou! Slyšíš? Ani náhodou !"
,,Ale jo.." Mariana si taky chytí břicho.
,,Vůbec! Obesita je něco úplně jiného!! Ty jsi štíhlá!"
,,Právě a ona je hubená a vše co je jiné než hubená je tlustý!!"
Fabián si k sobě Marianu přitáhne, ta si pustí břichu.
,,Když jsi tak nespokojená .. Co takhle kdybychom spolu chodili každý pátek plavat?"
,,Plavat? Se svým učitelem??"
Fabián si uvědomí to, co řekl.
,,Mariano, ty si vyžaduješ mnohem víc než jen přikyvování hlavy. Potřebuješ pozornost, kterou ti nikdo nevěnuje. A já ti ji věnovat budu moc rád."
Marianě se rozzáří úsměv.
Opět zahřmí.
,,Zítra je pátek." Řekne Mariana.
,,Já vím," usměje se Fabián, ,,Můžeš mi povědět ještě něco o tom tvém vysněném."
Mariana se začervená .
,,Máte nějakou přítelkyni?"
Fabián se zasměje. ,,No, ne že by nebyl zájem, ale .. Kvalitově to vždy stojí za prd."
,,Vy ženy hodnotíte kvalitově?"
,,Podle rozumu."
,,Aha."
,,Proč se ptáš?"
,,No .. Protože.. Mě to zajímalo .. Adriana se o to zjevně hodně snaží .."
,,Nejsem blázen. Je to má žákyně a kvalitou? Hahaha" Fabián se na Marianu usměje.
,,Znám daleko rozumnější holky v jejím věku, než je ona"
Když Fabián rozevře dveře ven, vidí jen dlouhé špagáty deště.
,,Máš deštník?" Ptá se Mariany.
,,Ne." Odpovídá Mariana a strnule hledí na déšť.
Fabián rozevře obrovský deštník barvy růžové. Mariana se lekne.
,,Já vím, je to šílený, nemůžu za to, jinou barvu neměli a já ho tehdy strašně potřeboval. Vem si ho ty, já dojdu domů pěšky."
,,Co? Ne.. To.." Fabián se na Marianu utvrzeně podíval.
,,Tak dobře. Děkuju moc… Za všechno .. Nashle.."
Mariana se pak ještě ohlédne za Fabiánem, který měl vlasy mokře stažené do obličeje a jeho košile se přicucnula na jeho vypracované tělo.
Mariana mu zamávala a on jí mávání oplatil.
,,To je dobrý začátek nového ..přátelství s učitelem." Říká si pro sebe Mariana a kroutí nevěřícně hlavou.
,,To je v háji, to je začátek zamilovanosti," řekne si pro sebe Fabián hledíc na Marianin růžový deštník. Prohrábne si mokré vlasy a zasměje se ironii osudu.
,,To mě asi vylijou."

Kapitola 13 - "Proč pláče?!"

18. května 2010 v 19:42 | Anetisko
,,Co se stalo, Mariano?" Ptá se opakovaně Fabián mlčící Mariany, která jen sedí v jeho kabinetě a hledí do země.
Zdá se to Fabiánovi, nebo je to s ní teď ještě horší?
Venku zahřmí.
,,Mariano .. No tak.. Prosím , co se stalo?" Fabián už je zoufalý. Ve škole už není skoro nikdo.
Pak si klekne před Marianu a zadívá se jí do očí.
,,Víš, proč jsem stál před vaší třídou?" ptá se. Mariana jen kýve hlavou, jakože neví.
,,Čekal jsem na tebe.Víš proč?" Mariana opět neví a popotáhne. Fabián jí podá kapesník.
,,Chtěl jsem si s tebou povídat." Mariana se na něho podívá a pak se vysmrká. Fabián se usměje a pohladí ji po ruce. Pak ji setře slzu ze tváře.
,,Ty jsi zamilovaná, Mariano?" Ptá se s úsměvem. V Marianě hrkne a ještě víc se rozbrečí a kýve, že není.
,,Ale no tak, za to se nemusíš stydět.Láska je krásná věc, ne?"
Mariana opět smrká a Fab se zasměje.
Pak ji něžně chytí za tvář . ,,Nebreč, nebo breč, ale řekni mi, co ti ty slzy způsobilo, abych se toho mohl zbavit."
,,Adriana."
,,Myslel jsem si to."
,,Tak proč se ptáte?!!!" Mariana reaguje poněkud podrážděně.
,,Miňonku?" ptá se přátelsky Fabián.
,,Ne!! Děláte to snad schválně? Všichni? A jste snad úplně slepí všichni?? Co sakra máte!!"
,,Mariano, takovou tě neznám."
,,Neznáte mě vůbec nijakou ježiši !! Nemůžete mě znát, jste tu jen chvíli !!"
Pak Mariana odběhne na záchody.
Fabián si stoupne před dveře holčičích WC a říká:
,,Mariano, můžu dovnitř?"
-žádná odpověď.
Fabián rozevře dveře. Mariana stojí u zrcadla a drží se za břicho. Je nakloněná k umyvadlu.
,,Co to děláš, Mariano?!"
-žádná odpověď.
Fabián se za ní rychle rozeběhne.
Mariana si umyje pusu.
Fabián ji pevně sevře v obětí a společně padají k topení, Fabián se ale zastaví o záda o zeď.
Pevně Marianu svírá svýma rukama a ona ho také obejme, usedavě mu pláče do hrudi.
Fab jí pohladí po hlavě. V tu chvíli venku znovu zahřmí.
,,Mariano, no tak, uklidni se!"
,,To nejde.. Ono to nejde!"

Když se Mariana uklidní, tak Fabiána pustí. Ten si ze své černé košile odklepe kapky slz.
,,Tak co se tedy stalo?..Nemáš možnost úniku.. Budeme tu dokud mi to neřekneš." Fabián se tváří vážně. Mariana si opět utře slzy, pak se nadechne a začne …

Kapitola 12 - Proudění

18. května 2010 v 19:01
Proudění.
Nemohu na něho přestat myslet. Pořád mám v hlavě jeho úsměv, jeho hlas a jeho krásné, hluboké oči. Pokaždé, když se mu do nich podívám, mám pocit, že se ztrácím, nebo dokonce topím v té kráse.
Nejvíce zbožňuji jeho dokonalé argumenty a nadhled nad věcí.
Jenomže bohužel, žije za elektrickým plotem.
A má kolem sebe strážné psy, které cení zuby, když se na krok přiblížím. Navíc, jeho pohled se ke mně nikdy nedostane.
Takže se nemám v čem topit. A já se tak ráda topím. Když se na něho podívám, můj zašedlý svět dostane barvy. Mé suché rty vlhnou, mé prázdné srdce se naplňuje štěstím, mé kamenné city měknou a mé zamračené obočí se prohýbá v oblouček.
Slunce, ze kterého díky němu dokážu čerpat energii, jakoby se na mne za to také zlobilo. Ale já se nenechám zastrašit sluncem, mému srdci neporučím, kdy se má cítit šťastné.
On umí zahnat jedovaté hady, které na mne syčí mé chyby a nedostatky.
Možná jednoho dne vypadne proud a psi neodolají vůni Pedigree.
V tuto chvíli žiji a ještě žíti budu .

Fabián četl jedním dechem. Když dočetl, měl sto chutí se s Marianou setkat. A nebo napsat slohovou práci o svých pocitech.
Vezme do ruky červenou propisku a napíše Marianě velkou jedničku a do závorky dodá : (výpadky proudu ovlivní psí myšlení.) Pak se zamyslel a zasmál se tomu. Pak zvážněl a připsal: (ber to jako legraci!) Pak se nad tím opět zamyslel. Chytil se za čelo a litoval toho, že vůbec něco psal. Ale on musel. Něco v jeho svalnatém těle ho k tomu nutilo.
A tak vzal papír a začal psát.

Proudění.
Nemohu na ni přestat myslet. Pořád mám v hlavě její jedinečnost a nedokáži pochopit ty jedy, které na ní sesílají ostatní. Bezdůvodně jí křivdí. Její vůně mě šimrá v nose a její úsměv zase v srdci.
Když si to přečte, podívá se znovu na Marianinu práci. Na tu část o plotu. ,,O kom asi píšeš, Mariano.." řekne tiše s nádechem zvědavosti.

Venku se rozprší.Zvoní na konec poslední hodiny. Fabián si na Marianu počká u její třídy. Když všichni vycházejí, koukají se na Fabiána. Hlavně dívky.
,,Dobrý den, přišel jste si domluvit schůzku?" ptá se drze Adriana.
,,Ani ne." Odpoví Fabián. ,,A tvá práce je podprůměrná. Měla by ses zamyslet nad pravopisem a tím, co píšeš." ,,No dovolte." ,,Co jsem řekl? Jen ti dávám příklad, jak se zlepšit. Dokonalá ale bohužel nejsi - teda alespoň co se týče jazyka Českého."
,,Pche." Řekne Adriana a odejde s kroutícím se zadkem a
s hejnem slepiček.
Jako poslední jde Mariana a má slzy v očích.
,,Co se ti stalo?" ulekne se Fabián a hned jde k ní blíže. Mariana se lekne a pak se na něho zadívá červenýma očima, utře si slzy,ale mlčí.
,,No co se stalo?"
Mariana pořád mlčí, je vidět, že v sobě dusí pláč. Fabián uvidí jejich třídní učitelku a tak jde za ní. Mariana ho ale rychle chytí za triko, které mu odhalí kousek vypracovaného břicha. Mariana přitáhne Fabiána blíže a on se nebrání. ,,Ne.." zašeptala tiše.
,,Proč? Neodpovídala jsi, tak jsem se chtěl zeptat jí .."
,,Ne.." zašeptá Mariana znovu.
,,Pojď ke mně do kabinetu." Řekne Fabián. ,,A co já? Zapomněl jste na naše rutinní kafe po škole?" Zeptá se Mariany třídní a při tom se svůdně opře o dveře. Fabián se otřese a jen řekne.,,Ne, promiň, dneska nemůžu."

Kapitola 11 - Dokonalost

17. května 2010 v 13:41 | Anetisko


Adriana začne číst. ,,Takže, moje slohová práce se jmenuje Dokonalost!"
Mariana obrátí oči v sloup, stejně jako Fabián.
,,Dokonalost - dokonalé může být cokoli, ale zároveň i nic!"
,,Adriano, jaký význam má ta věta?" ptá se Fabián nechápavě a zdvihá obočí.
,,No, přesně takový, jaký si vy myslíte." ,,Zajímavé, čti dál." ,,Dokonalá může být bytost, ale to záleží na okolí, jakýma očima se na ni dívá." Fabián se usmívá. Pak ho ale přejde úsměv.
,,Dokonalá jsem já. Na mne se každý dívá očima, kterýma by měl. A tak mou dokonalost prostě nepřehlédne. Mé krásné jemné blonďaté vlasy, mé půvabné chování, moji sladkou a svěží vůni. Mé dokonalé, hladké nohy. Mé štíhle břicho, mé ženské křivky. Moje bílé zuby, co září do tmy. Moji dokonalost vyrovnat se s faktem, že jsem dokonalá. Někdo tuto pravdu neunese a zhroutí se z toho. V naší škole jsou pouze dva dokonalí lidé.." Fabián se chytí za čelo. ,,Takže tvoje slohová práce je něco jako óda na tvou dokonalost?" ,,Přiznáváte, že jsem dokonalá?" Fabián mlčí a jen kroutí hlavou . Adriana se nadechne a začne číst dál.
,,Další, kdo je tu dokonalý, kromě mě, je samozřejmě .." ,,To stačí .. Já si to vyberu a přečtu ..
Po hodině jde opět Mariana za Fabiánem do kabinetu.
,,Pane učiteli … Já jsem vám zapomněla odevzdat sešit.."
,,Hoď to sem na stůl, Mary,"
Mariana hodí sešit. Když Fabián uslyší jeho dopad, hbitě si sešit vezme do rukou a prolistuje jej.
,,Tak dlouhá?" Udiví se.
,,No .. Vlastně.. Psala jsem tam to , co mně v tu chvíli napadlo, ale myslím, že to má hlavu i patu."
,,Ok, název Proudění .. To jako proudění tvých myšlenek?"
,,Asi tak nějak."
,,Dobře,.. Já si to přečtu." ,,Dobře, nashledanou." ,,Počkej, kam jdeš?" ,,Na hodinu."
,,Pojď sem." Mariana poslušně jde k Fabiánovi. Zastaví se těsně před ním a dívá se do jeho hlubokých očí.
On se usměje a pohladí ji po tváři. ,,Ty to zvládneš." ,,Co?" ,,Jsi lepší, než Adriana. Tak se jí nenech sežrat.A teď už můžeš jít." Mariana jde zmateně z kabinetu. Ještě teď cítí dotek jeho
ruky na tváři, červená se. Fabián , když Mariana odejde, zadívá se na svou ruku a usměje se.
Pak ruku jemně sevře v pěst a přiloží si ji ke hrudi. ,,Máš v sobě něco zvláštního, co si žádá o prosazení." Říká si pro sebe. Pak vezme do rukou její sešit a začne číst…

Kapitola 10

15. května 2010 v 21:02 | Anetisko
Dny plynou rychlým tempem a den co den si je Fabián s Marianou blíž.
,,Sedněte si." Řekne Fabián hlubokým hlasem, pokládá papíry na svůj kantorský stůl a sedá si na židli. Voní jako čokoláda, ale zároveň svěže. Má na sobě temně černou košili, kterou drží při sobě pár sepnutých knoflíků. Vlasy mu drze spadají do obličeje a on se je nevinně snaží sem tam odfouknout.
Mariana se na něho zasněně dívá, při čemž si nevědomky pohrává s pramínkem vlasů. Ona má na sobě zelené triko s větším výstřihem a voní jako jaro.
,,Tak o čem jste psali svou slohovou práci?" ptá se Fabián třídy. Zvedne se pár rukou, které se dožadují pozornosti.
Fabián ale vzešle tázavý výraz k Marianě. Jeho černě orámovanýma, modrýma očima vyzve Marianu k tabuli.
Mariana se potměšile usměje a jde k tabuli. Podlamují se jí kolena. Když v tom se k tabuli přihání Adriana ve značně přehnané bílé minisukni, s krátkým tričkem, které končilo nad jejím pupíkem, kde trůnil blyštící se piercing.
Její blonďaté vlasy jí přepadaly přes rameno, ona je pohrdavě odhodila zpět na záda. ,,Jak to, že čte Mariana?? Já chci číst!"
,,Adriano, to by stačilo. Jdi si sednout."
,,Pane učiteli, vy jí nadržujete!" okřikne se Adriana. Mariana jí pošle jedovatý pohled a zapškle prohlásí : ,,Víš ty co, ty kedlubno? Ty se nemůžeš smířit s tím, že někde nejsi první? To si zvykej, protože v tom tvém modelingu jednoho dne zestárneš a nebude o tebe mít zájem NIKDO!"
,,Říkáš, že o tebe má Fabián zájem?!" Křičí Adriana.
,,Ne, to v žádném případě neříkám, ty pako! Říkám, že …. S tebou to nemá cenu, jsi sice krásná, až z toho jde hrůza, ale jsi blbá!"
,,Tak to by stačilo. Mariano, jdi si sednout, Adriano, tak nám tedy přečti to své úžasné dílo, které nemůže čekat na svůj osudový okamžik!!" Řekne Fabián podrážděně. Když si Mariana sedá na své místo s pocitem, že jí už nikdo nemá rád a všichni jsou proti ní, uhodí jí do zad papírek.
Mariana čte. "Horský po tobě celou dobu kouká. Neříkej Adrianě, že jsem ti to řekla. Andrea." Mariana se usměje a pohlédne směrem k lavici, kde Andrea sedí. Ta se na ni jen usměje a pak pohodí pohled po Fabiánovi. Když se na něho Mariana podívá, on rychle škubne hlavou, podloží si ji rukou a vybídne Adrianu ke čtení.

Kapitola 9 - oběd

14. května 2010 v 23:35
Mariana si odkašle. ,,Tak.. Já půjdu ..Na obědy" ,,Oni ještě dávaj?" ,,Um.. Jo .. Doufám." ,,Tak to budeme dva poslední, všichni už zdrhli domů."

Fabián se krčí u okénka, kde se vydávají obědy. Mariana za ním.
,,Tak tady to máte, pane Horský" říká mladá kuchařka s ďábelským úsměvem.
Teda tady na něho mají snad všichni zálusk, mumlá si pro sebe Mariana.

Fabián si sedne ke stolu a Mariana váhá.
,,Pojď sem, stejně tu nikdo není."
Mariana se usměje a sedne si k němu. Dlouze se na sebe podívají.
,,Fabiáne Horský, musím s vámi nutně mluvit!!"
- Vyruší je z jídla ředitelka školy.
,,Ano.. Počkejte, jen dojím .." ,,NE, TOHLE MUSÍ BÝT VYŘEŠENO HNED!!"
.
.
,,
,,Jsem ráda, že máte kamarádský vztah se studenty.. Ale není toto příliš?"
,,Co ? Vždyť s ní jenom jím .." ,, ,No dobře!"..
.

.
,,Jsem zpět." Oznamuje Fabián, přičemž si zasedá ke stolu a mlsně vzhlíží na jídlo. Mariana si jen povzdechne a položí vidličku do talíře.
,,Já jdu, tak nashledanou"
,,Vždyť jsi nesnědla ani půlku."
,,Nemám hlad. Nashle .."
Fabián nechává Marianu s těžkým srdcem odejít. Něco mu tu nehraje, ale neví co.

,,Máš zítra něco do školy?" .. Tímto vítá Marianu její máma doma.
,,Ne.." Odpovídá Mariana nevlídným tónem a vší vahou padá na svou postel.
O čem bude psát slohovou práci? O zakázaném zamilování se. Ne. O Lvím Králi.Ne - to by bylo moc okaté . Tak co třeba o ..

Kapitola 8 - Hakuna Matata .. [Trochu ujetej díl)

14. května 2010 v 21:57
Po skončení první hodiny- Českého jazyka, přijde Adriana k Fabiánovi.
,,Pane učiteli ..
Měli jsme nějaký úkol?" Při tom si dá svůdně prst na ústa.
Fabián zdvihne jedno obočí, Adrianu obejde obloukem a řekne : ,,Adriano, zmiňoval jsem to před tabulí nejmíň 8x. Domácí úkol dnes nebude. Zítra je sloh, jen si můžete promyslet, o čem budete psát svou práci. Ale to je až zítra!"
,,Pardon .." Ulekne se Adriana a sedne si na lavici Mariany. S udiveným výrazem pozoruje Fabiána, jak mizí za dveřmi.

Mariana na ní znechuceně pohledí. A pak si všimne, že Adrianě pozvolna leze nechtěná diskrétní partie z její zadní strany kalhot.
Zahyhňá se a při tom si představuje, jak se Adrianě děje různá série trapasů. Ze jejího snění ji vytrhne Adrianin prudký tón.
,,Co si to tu píšeš?!" .. Než se Mariana stačila vzpamatovat, Adriana držela její blok, do kterého si Mariana psala své básně. Naneštěstí tam jako poslední báseň byla báseň o Fabiánovi.
Adriana četla nahlas : "Tvé černé vlasy, do tváře ti spadají, moje myšlenky drze napadají, tvé modré oči barvy azurové, vzbudili mé chtíče .." A z Adrianina čtení ji vytrhne hlas Fabiána.
,,Co to je?" Ptá se mile. ,,T-to je moje báseň pro vás!" Mariana se chytí za čelo.
,,Vážně? Proč je to v Mariany sešitu?" Fabián vyšle tázavý výraz k Marianě, který šikovně skrývá pocit lichotky.
Mariana byla červená jako rak a Fab si toho všiml, a tak už o tom dále nemluvil. To od něho bylo velmi ohleduplné, myslela si pro sebe Mariana.
Po škole se stavila v jeho kabinetě.
Ťuk ťuk. ,,Dále??" Ptá se Fabián svým hlubokým.., hlubokým hlasem, který zanechává v srdci pocit jemného chvění.
Mariana vleze do kabinetu. Fabián sedí na židli, nohy na stole a v ruce miňonku.Jakmile Marianu vidí, nabídne jí taky jednu.
,,Né,.. to je dobré .. Já jen.. Tu básničku jsem psala..Já.."
,,Já vím, mě to bylo hned jasné.."
,,Ale ..To nebylo o vás.." Fabián na Marianu smutně koukne. Pak si vezme další sušenku .
,,To je dobře." Řekne,
i když mu to rve jeho srdce, které se z nepochopitelného důvodu tak rychle rozpumpovalo.
,,Omlouvám se, bylo to nevhodné.." řekne Mariana na konec.
,,Ále..Hakuna Matáta.." řekl Fabián a krátce na to se hlasitě zasmál.
Mariana se rozzářila. Pak se zasmála, pak trochu udiveně : ,,,Hakuna Matáta?"
Fabián její hru pochopil. ,,Znamená -netrap se-.Když se svět otočí k tobě zády, to ty se otočíš zády ke světu!" Mariana se šíleně zasměje a prohlásí: ,,Takhle jsme se to neučili!" Fabián se taky zasměje a odpoví s mrkacím okem: ,,Tak to asi potřebuješ nového učitele!" Mariana se opět zasměje a řekne,,Zbožňuju to.. I když se za to stydím." ,,To je dobře. Já teď také riskoval, že budu za učitele magůrka" řekl opět Fabián s úsměvem od ucha k uchu.

Kapitola 7 - Zase ta Adriana

14. května 2010 v 21:16
Druhý den ráno šla Mariana do školy o hodně veselejší.
Stála doma před zrcadlem a dívala se na svůj odraz, její rty se lehounce zdvihaly.
Vlasy si vyčesala nahoru do culíku, jako vždy, a vyrazila do školy.

Před školou postával Fabián.
,,Dobrý den" pozdravila ho slušně Mariana. ,,Ahoj," řekl s úsměvem Fabián.
,,Dnes máme Český jazyk?" ptá se Mariana s úsměvem.
,,Ano.. Máme" řekl opět Fabián. ,,Jinak bych tu teď nebyl" dodal se smíchem.
Mariana se začervená.
,,Pojď dovnitř." Vybídne Marianu Fabián. Mariana poslušně vcupitá do školy.
.
.
,,Vidíte jak si u něho šplhá? Kráva jedna!!" Ozve se od školní zídky.
,,Jo.. Ale takovej krasavec.. By si s ní nikdy nic nezačal.. Vždyť je
to i trestný, ne?"
,,Doufejme v to, pokusím se ho sbalit já a to že je to trestný to je mi jedno, takovej fešák jako je on .. mm"
.
.
,,Dobrý den, možná už jste mě viděli,.." říká Fabián o hodinu s významným pohledem k Marianě, ,,možná ještě ne.." dokončuje větu s pohledem na zem.
,,Jmenuji se Fabián Horský a jsem váš nový učitel Českého jazyka."
Ze zadních lavic se ozve smích, ale vzápětí i věta ,,Z nich si nic nedělejte, pančiteli, jsou to nadutý husy!" ,,No dovol,Adriano, sama jsi říkala, že jsme fajn!"
,,No,tak to by stačilo.. Každý se mi představí a řekne mi, jaký má vztah k Českému jazyku.
,,Jmenuji se Adriana Nováková a Český jazyk úplně miluji!!" ,,,Já bych si tě vyvolal, pro příště, zvedej ruku dřív, než začneš mluvit."
,,Pardon, pane učiteli, ale vy jste tak šarmantní, až se mi z toho opozdil reflex zvedání ruky!"
,,To by stačilo. Jak se jmenuješ ty?"
,,No.. Já jsem.. Já .. Helena.. Hanušková .. A..Český jazyk.. Mám celkem ráda.Měla jsem z něho minulý rok 2." ,,Dobře. Co jsi z něho měla ty, Adriano?" ,,Já? 1!!"
,,Aha …" Mariana, která sedí naproti Fabianovi zachytí jeho pohled svým pohledem a na prstech ukáže 4.Fabián se lehce pousměje a kývne hlavou.

Kapitola 6. - miňonky ..

12. května 2010 v 20:50
Fabián po Marinině útěku chvíli vstřebává situaci. Pak vstane a stoupne si k oknu.
Vzhlíží k paprskům slunce, které ozařují jeho obličej.
Prohrábne si vlasy, které pak drze naskáčou do jeho obličeje, on jeden pramínek odfoukne a protáhne se.
Hlavou se mu honí milion myšlenek, ale ani jedna není bez Mariany.
Co ji ty dívky dělají? A proč jí tak ubližují?
Co je na ní tak špatného? Vždyť je tak milá .. Pak se proud jeho myšlenek zastaví, on potřese hlavou, jako kdyby tím dokázal smazat to, na co právě myslel.
Začne přerovnávat papíry a hledá spisy o Marianě.
Opět potřese hlavou a zapne konev na kafe. Vytáhne z batohu knihu a začne číst.

Asi hodinu potom uslyší školní zvonek a tak sejde schody a otevře. Je překvapený .
,,Dobrý den .. Já .. Já jsem si tady zapomněla kabelku .."
Říká dívka s dlouhými vlasy, které vypadaly, jako kdyby je chtěla zkrotit zavázáním do culíku, ale ony neposlechly.
Koutky Fabiánových úst se pomalu zdvihají a vytvoří v tváři jemné ďolíčky.
Ta dívka byla Mariana.
,,Mám ti pro ni dojít?"
,,Né, to je dobré .. Já si pro ni dojdu.."
Říká Mariana s úsměvem a se srdcem v krku prochází kolem Fabiána. On tak krásně voní…
,,Nechceš mi to doříct?" ptá se Fabián Mariany, když vidí, že se vrací s kabelkou.
,,Vlastně ono mě to ani tolik netrápí."
,,No, nevypadalo to tak."
,,Chtěla bych se omluvit za to, že jsem tak rychle utekla .."
,,To je v pohodě, sice jsem to chvíli potřeboval vstřebávat, ale teď je mi všechno jasný .."
,,Co?"
,,Že ty holky od vás ze třídy asi nebudou zrovna svatoušci."
,,To nejsou.. Tak já jdu. Nashle."
,,Počkej .. Nechceš si jenom … Popovídat?"
Mariana se na Fabiana udiveně podívá a červená.
,,No.."
,,Mám tu miňonky, a plný batoh, můžeme si dát.."Zasměje se Fabián .
,,Dobře, miňonky miluji!"
,,Já taky!" Usměje se Fabián a společně jdou k jeho kabinetu.

,,Jak jsi na tom vlastně ty s češtinou?" Ptá se fabián Mariany a rozbaluje balení sušenek, při tom sedí na židli a má nohy na stole.
,,No..Já..Eh.." Vymáčkne ze sebe Mariana..,,Vlastně tak nějak středně." Dodá po tom.
Fabián jí nabídne miňonku, kterou drží v ruce. Mariana do ní jen kousne, Fabián dojí ten zbytek. Oba si v tu chvíli pomyslí "No nazdar...", ale dají najevo jen smích.

Kapitola 5. - Prosluněný úsměv

12. května 2010 v 18:06
Mariana se na Fabiana ulekaně podívá a vytrhne se mu a utíká pryč.
Vyběhne ven ze školy.
Její dech se zrychluje a je čím dál unavenější. Zastaví se u zdi, aby se vydýchala. Bylo pěkně trapné, co udělala, říká si pro sebe a při tom se rozhlíží po okolí.
Už neprší, ale svítí slunce, jeho paprsky prosvítají skrz mraky, které se drze nastrkovaly přímo před jeho zář.
Mariana se zamyslí a pak se rychle rozeběhne. Běží po silnici. Pocit, který při tom prožívá jí uklidňuje. S rozzářeným obličejem se rozhlíží znovu po okolí. Obraz, který vidí skáče nahoru a dolů a jí to připadá vtipné. Zastaví se, aby se vydýchala a sedne si na obrubník a pořád se usmívá. Pak se podívá na paprsky, které dopadají na listy stromů.Znovu se rozeběhne.
Rychlím tempem střídá nohy, levou, pravou, pěkně v rytmu běhu.
Nevnímá kapky potu, které ji orosily čelo. Nevnímá pohledy ostatních lidí. Běží přímo ke kamenné stezce, před kterou se opět zastaví, aby se vydýchala.
Pak se rozeběhne přímo po kamenné stezce. Vyhýbá se velkým kamenům a při tom má obrovský pocit naplnění. Něco uvnitř v ní jí říká, aby se usmívala.
Na vrcholu stezky se opět zastaví a pohlédne dolů na město.
Zasměje se a opět běží domů.
,,Ahoj, proč jdeš tak pozdě?"
,,Ahoj mami.. Byla jsem se ještě projít…S kamarádkami."
,,Tak to je dobře. Nemáš něco na zítra?"
,,Ne, zatím ne."
,,Teda, ty dneska celá záříš! Co kdyby sis rovnou uklidila pokoj??"
,,S radostí, mami !" Řekne Mariana s úsměvem a dá se do úklidu.
Když je vše uklizeno, Mariana běží k lednici. Tam se zamyslí, otočí se a jde do sklepa pro ovoce a vymačká si jeho šťávu do sklenice, kterou do sebe naráz kopne.
,,Jdu se ještě projít, mami!"
,,Dobře, ale vrať se brzo, ještě mi musíš pomoct s večeří."
,,Ano, neboj!!" Řekne Mariana a už mizí v dáli, musí si ještě něco zařídit…

Kapitola 4 - Bolestivá věc

11. května 2010 v 15:29
,,Dnešním dnem začíná jedna z nejdůležitějších cest vašeho života. Rozhodujete se, pro jaké povolání se rozhodnete, čemu se budete věnovat...."
Slova třídní učitelky se jakoby se  Marianině hlavě rozplývaly.. V hlavě jí pořád znělo ,,JSI TLUSTÁ, MARIANO!" Slova, která v sobě nemají ani kousek pravdy. Nebo ano?
Mariana hledí z okna a učitelka pořád něco říká, i když pro Marianu je to nepodstatné. Co je vlastně podstatné ?
Najednou Marianu z proudu myšlenek opět něco vytrhne. Je to jejich třídní učitelka.
,,Mariano, co jsi dělala o prázdniny ty?" ,,Seděla a žrala," ozvalo se ze zadních lavic.
Učitelka pohledne pobaveně na Marianu. ,,Vážně?" Mariana se zamračí. To ji ještě tak scházelo.
Celistvou kudlu do zad ji však zarazí až věta : ,,No, možná bys to s tím jídlem neměla přehánět." Od její třídní učitelky. Mariana se rozbrečí, schoulí se na lavici.
,,Copak je?"Ptá se učitelka udiveně a prohrábne si své dlouhatánské červené vlasy.
,,NIC!!!!" ,, Mm. Dobře .. Co jsi dělal ty, Lukáši?" blablablablablabla....
Mariana čekala na zazvonění jako kdyby to bylo osvobození z té nejhustší záplavy těžkým kovem.
Jediná spása.
.
-
CRRrrr.

Všichni rychle utekli ze třídy. Mariana pomalu vstala a šla ke dveřím.Pak se otočila na učitelku.
,,M-můžu se na něco zeptat?"
,,Ovšem."
,,On je tu nový učitel?"
,,Jo, no, ano, Fabián Horský. "
,,Bude nás učit? "
,,Ano .. Na český jazyk, literaturu, sloh..Proč se ptáš??"
,,Že jsem ho zahlédla.. Děkuju, nashle!"
Mariana odběhne ze třídy. Fabián .. Fabián ...
Když už odchází, zahlédne ho v jeho kabinetě.
Zadívá se.
,Potřebuješ něco?" Ptá se jí Fabián, protože už si všiml, že nezvykle strnule stojí u dveří.
,,Vy nás budete mít na Český jazyk?"
,,Obávám se, že jo, pokud chodíš do 9. ..."
,,Ano, chodím ...Tak nashle!"
,,Počkej.." zastaví jí Fabián se smíchem. Mariana se celá rudá otočí..
,,Nechybí ti něco??"
,,Prosím?!"
Fabián se opět zasměje. ,,No nějaká Veselá Kráva, Kedlubna, Milka.. "
Mariana se zasměje. ,,Ne. Bylo to všechno .. "
,,Tak fajn ... " Fabiánův výraz i hlas torchu zvážní.
,,Slyšel jsem dobře? Byl to tvůj hlas?" ,,???" ,,Teď před hodinou .. Jsem z holčičích záchodů slyšel,....." Marianu orosí pot. ,,A slyšel jsem ještě jiný holky.... Co ste to tam dělaly??"
Mariana se pomalu rozbrečí.
,,Donutily mě říct, že jsem tlustá!! A pak po tom mě nechali .. a .. a pak .. mi třídní řekla abych to nepřeháněla s jídlem!!!" Fabián vykulí oči.
,,Sedni si sem a pověz mi to .."
Fab k ní přisunul židli a sedl si naproti Marianě.
,,J-já .. Ony mě nesnášejí!! " ,,Kdo?" ,,Ty královny z naší třídy!" ,,Královny?!" usměje se Fabián ale pak se hned zase zavážní.
,,Jednou .. Jednou už mi docela dost ublížily..... Řešilo se to a chvíli daly pokoj, ale teď to zase začalo..."
,,Co ti udělaly???? ..." Ptá se Fab a chytne plačící Marianu za ruku ..

Kapitola 3 ,,Jsi tlustá, Mariano !!!!"

10. května 2010 v 17:30
,,Co tady děláš ?!?!" ozve se od Adriany, hlavní primadony.
,,J-já už odcházím ."
,,To bych ti radila...." říká Adriana a pohybem ruky naznačí ostatním holkám, aby předešly před ní.
,,Tak.. já bych odešla.."
,,Tak jdi, kdo ti v tom brání?!"
Dívky se rozestoupily po  Marianině cestě, takže neměla kudy odejít.
,,No.. "
,,Tak vypadní ne?!!! Ježiši ty si fakt nadutá!!!!!!!!"
Marianě se oči plní slzami.
,,Ty si fakt nějaká přidrzlá .. Co si o sobě vůbec myslíš?!" Adriana do Mariany strčí, ta padá na uvolněné dveře od jedné kabinky, dveře se rozlítnou a Mariana se praští o zeď do hlavy. Těsně nad WC se zastaví a zachytí se o držadlo.
Dívky se smějí a Mariana brečí.
,,Soráč, to sem nechtěla.." říká se smíchem Adryana a kopne Marianu blíže k WC.
,,Nechte toho, fakt, já bych odešla kdyby ste nestály u těch dveří!!! "
Říká Mariana a s koncem  věty zvýší hlas. Pak dodá: ,,Možná!"
Adriana ji chytí za bradu a táhne jí k zrdcadlu.
,,Coto děláš?! Pusť mě, ty hajzlino! " brání se Mariana, ale marně.
Adriana vytáhne Marianě tílko a chytne jí za tukový váček.
,,Vidíš ty strašný špeky?!?! Obézo !! Co doma dělá Mariana? Sedí žere a učí se ! Holky, LOL!"
,,Pusť mě!!!" brání se Mariana všemi sílami, ale opět marně.
,,Klídek, špekáně, ... " Adryana Chytne Marianu za vlasy.
,,A co je tohle jako?! Fuuj ... No to si děláš srandu ... Ona si ty vlasy nežehlí !!! "
,,Sakra nech mě!!!! " Mariana se Adrianě vytrhne a Adrianě zůstane v ruce chumel Marianiných vlasů.. ,,Ste vážně trapný !! Nechápu, co pořád proti mě máte! Když se vám nelíbím, dobře, to nevadí, na to jsem si zvykla, ale tohle...." Adriana opět chytí Marianu za špíček,
,,Vidíš ty špeky Mariano?! Vidíš ty špeky?!!?! Jsi tlustá, Mariano !!!!! Zopakuj to!!!"
Mariana mlčí a přes slzy v očích nic nevidí. ,,ZOPAKUJ TO, ŘEKNI, ŽE SI TLUSTÁ! ŘEKNI, SI TLUSTÁ, MARIANO! DĚLEJ!" Mariana popřád mlčí, protože si to o sobě nemyslí.. Nebo myslí?
,,Chytni se za ty špeky a řekni to!!" Mariana se drží za břicho a usedavě pláče.. Dostane pohlavek do hlavy. ,,jsi tlustá, adryano!!" ,,COŽE? NESLYŠELA JSEM TĚ!!!" Mariana si povzdychne .
,,JSI TLUSTÁ, MARIANO!!!!!!!!" zařve. ,,Holky... Tohle se mi vůbec nelíbí..." řekne jedna dívka z tlupy. ,,Drž hubu! A ne abys nás práskla!!!!"
Mariana seděla v koutě u topení, mezičímž dívky odcházely na hodinu. Pak se za ní otočila ta, co se jí zastávala a přisedla si k ní na bobek.
,,Vůbec nejsi tlustá. To Adryana by spíš měla shubnout. Já tě slyšela, poprvé jsi řekla, Jsi tlustá, adryano, žejo? Ona to asi taky slyšela. Neboj, já to takhle nenechám." Mariana se na dívku plačtivě podívá, pak se zvedá a kulhavým krokem se přibližuje k jejich učebně...

Kapitola 2. - Nestůj tady na tom dešti.

9. května 2010 v 20:52
Druhý den ráno Mariana byla přichystána na první školní den, i když se jí do školy moc nechtělo.
Nebylo to kvůli učení, ale kvůli jejím spolužákům, protože se nikdy nevyhli blbým narážkám urážkám a posměchu, vždy jimi Marianu přímo bombardovali. Mariana to vždy vstřebala a nijak nereagovala.
Před zrcadlem v koupelně ještě posbírala poslední kousky sebevědomí, co jí zbyly a vydala se na cestu. Bohužel, potkala partu, která měla nejvíc na svědomí blbý kecy na Marianu.
,,Kam pospícháš, ty eifellovko? Hodina začíná až za 20 minut!!"
Houkl na ní vysoký rudovlasý kluk s piercingem v obočí. Když viděla Mariana ten piercing, vzpoměla si na toho muže, se kterým se srazila.Ten měl také piercing.

,,Lepší dřív než pozdě." odvětila a přidala na kroku.
,,Hej, čekej, můžu si tě ubalit?!Hahahahaaa.." S touto větou následoval burácející smích party. Jen Mariana se nesmála.
,,Řekl jsi trojvýznam. Ale to ti asi nevadí."
,,Jsi zase nějaká chytrá.. Radši jdi,nebo bych měl na krku vraždu."
Mariana utíkala pryč. Při běhu začalo opět pršet.
Měla na sobě černou vestu, černou sukni a bílé tílko. Vlasy měla vyčesané do vysokého mohutného culíku, který se houpal ze strany na stranu při její snaze prchnout co nejdál .

O deset minut stála před školou celá promoklá a tetelila se zimou.
,,Jakto, že je taková zima?Vždyť léto bylo perfektní, tak co najednou taková změna..." divila se sama pro sebe a nadávala. Byla tak zarytá do svých myšlenek, že si vůbec nevšimla, že jí pozoruje Ten Muž. Z prudkého proudu jejích myšlenek ji vytrhne až dotek jeho ruky jejího ramena.
,,Ahoj, neznáme se?"
Mariana se tak lekla že začala škytat.
,,Ehm,.. Nestůj tady na tom dešti, ať nenastydneš a pojď dovnitř!"
Fabián ji popostrkoval ke dveřím.
Když se za nimi zabouchly velké vstupní dveře, panovala mezi nimi atmosféra trapna.
Mariana byla okouzlena jeho pronikavýma modrýma očima, zatímco on si vybavoval okamžiky, kdy jí vykal a honil Veselou Krávu.
Oba věděli, co se stalo, ale ani jeden o tom nebyl schopen mluvit.
,,Můžeš jít do své třídy a počkat na vašeho třídního..."
Mariana se podívala na jeho obočí. Piercing byl pryč a vlasy už nebyly tak vztyčené, jako když ho viděla poprvé.
V tom zazvonilo a do školy se začal nahrnovat hlouček hlučních dětí.
Mariana už jen letmo zahlédla jeho havraní vlasy a černé triko.
Rychle běžela na záchody.

Prohlížela se odsuzujícně v zrcadle. Vyrušilo jí ale silné prásknutí dveřmi a hlasitý smích školních primadon.
Stalo se to, čeho se nejvíce obávala..

Kapitola 1 - Kedlubna a Veselá Kráva

8. května 2010 v 23:18 | Anetika
Bylo pozdní sychravé odpoledne.

Nad městem se stahovala mračna a lidé zmateně pobíhali po náměstí.
Jednou z nich je i Mariana.
Pospíchala z nákupu. Byl den před prvním školním dnem, i když nevypadal. Místo slunečného počasí poprchávalo.
Mariana utíkala domů s plnou taškou nakoupených věcí, nedívala se moc kolem sebe, utíkala, aby to stihla před deštěm.
Najednou před sebou vidí prudký pohyb, pak cítí bolest, posléze si uvědomovala, že je na zemi.
,,Omlouvám se.." řekl člověk v černém kabátě a pobíhal kolem. Když Mariana chvíli vstřebávala situaci, konečně začala být v obraze. Muž v černém kabátě pobíhal, protože po ulici honil rozuteklé kedlubny. Zjevně do něho Mariana při běhu narazila . Začínalo pršet.
,,Hrozně se omlouvám, nedíval jsem se na cestu."
Mariana jen bezdušně přikývla a dívala se na toho muže, jak ladně chytá kutálející se Veselou Krávu .
Když pochytal všechno, dal to Marianě opět do tašky a pomohl jí vstát.
,,Ještě jednou se omlouvám, je to moje chyba."
,,V pořádku .. já jen.. Chvíli jsem byla trošku mimo .. "
,,Mám vám s tím pomoct?" ptal se muž ochotně. Mariana se zahihňala, protože jí bylo teprve patnáct a jemu alespoň 22.
,Ne, to je v pohodě, já domů dojdu."
Pak se úsměvem rozloučili a každý si šel svou cestou .

,,Fabi, ty seš fakt pako.."mumlal si pro sebe Fabián, ten muž v černém kabátu.
,,A té holce určitě nebylo víc jak 18, tak proč jsem jí vykal?? Bože můj to je dobrej začátek novýho školního roku..."
 
 

Reklama